Tomistická teorie Boží predeterminace všech faktů včetně nahodilých je vybudována na dvou důležitých předpokladech: (A) Každý úkon vůle - volní akt (v dalším jen akt) vyžaduje fyzickou premoci (dále jen premoce) a (P) akt následuje premoci infallibiliter (neúchylně, neodchylně). Teorie predeterminace však není podle tomistů v rozporu s tím, aby lidská vůle byla svobodná (a tudíž fakta jí zapříčiněná byla nahodilá) za předpokladu, že se svoboda definuje modálně: (S) není sice možné, aby v tomtéž okamžiku v tomtéž modálním kontextu vůle realizovala dva inkompatibilní akty, nicméně je to možné v tomtéž (absolutním) okamžiku v různých modálních kontextech. V následujícím ukážu, že přijmeme-li oba předpoklady (A) a (P) v podobě, v níž je chápou tomisté, a navíc předpoklad o ontologickém vztahu premoce a aktu - (O) premoce produkuje akt, pak (S) nedefinuje lidskou svobodu v tom smyslu, aby byla základem pro morální odpovědnost člověka.

Předpoklad (A) je vágní. V dalším nabídnu možná zpřesnění s progresivně sílící vazbou mezi aktem a premocí:

(A1) Každý akt má nějakou premoci

Takto interpretovaný předpoklad (A) je z hlediska tomistické teorie příliš slabý: již na úrovni skutečnosti (aktuálního světa) je totiž jeho platnost prima facie slučitelná se stavem, kdy více aktů sdílí tutéž premoci. Pro ilustraci, fakt, že každý muž miluje nějakou ženu, je slučitelný s tím, aby více mužů milovalo stejnou ženu. Ovšem zdá se, že právě uvedená úvaha je chybná: premoce je totiž individuální entita, která je neopakovatelná v čase (v rámci jednoho modálního kontextu) a protože různost aktů, o kterou zde jde, znamená inkompatibilitu, je vyloučeno, aby tutéž premoci sdílelo více různých aktů (sdílení by muselo být simultánní, tj. v jediném časovém okamžiku či intervalu). Určitá premoce se tedy ze své podstaty váže na jediný akt.

(A2) Každý akt má svou premoci.

Toto, již zesílené čtení je přesto stále nedostatečné, protože v jiném modálním kontextu (možném světě) se mohou vyskytnout jiná spojení: každému z aktů může být přiřazena sice jedna, ale odlišná premoce než ve skutečnosti. Podobně v monogamním manželství má sice muž ve skutečnosti jednu ženu, ovšem byl by se býval mohl oženit i s jinou.

(A3) Každý akt má vlastní premoci (resp. svou premoci nutně).

Premoce je podle této interpretace pro akt esenciální. Naopak to však neplatí, takže s platností (A3) je slučitelné, aby v jiném možném světě tatáž premoce byla spojena s jiným aktem než je ve skutečnosti či snad dokonce s žádným aktem. Podobně každé dítě má vlastní rodiče esenciálně: v libovolném modálním kontextu tytéž. Nicméně v jiném možném světě tytéž rodiče mají jiné dítě, případně nemají žádné. Platí-li posledně uvedené ("bezdětní rodiče"), pak by se ovšem nejednalo o rodiče, takže v určitém smyslu tato alternativa není možná - lze argumentovat, že i premoce má z definice tento charakter, takže musí být vždy doprovázena nějakým aktem. Nyní vzniká otázka, zda nějakým, nějakým jedním (svým) či určitým jedním (vlastním), tedy obdobný problém jako u opačné vazby aktu na premoci (A1) až (A3):

(P1) Každá premoce má nějaký akt.

(P2) Každá premoce má svůj akt.

(P3) Každá premoce má vlastní akt.

Jak chápat ono tomistické, že akt následuje premoci infallibiliter, neúchylně či neodchylně, tedy předpoklad (P)? Myslím, že tomistické infallibiliter znamená esenciální vazbu premoce na akt, tedy platí nejsilnější čtení (P3). (Je zřejmé, že přijetí silnějšího předpokladu implikuje platnost slabších, nikoliv však naopak, takže tomisté z logického hlediska přijímají pravdivost všech interpretací).

Spojíme-li konjunkcí předpoklady (A) a (P), resp. jejich různě silná čtení (A1) až (A3) a (P1) až (P3), vznikne celkem devět variantních interpretací (AP1) až (AP9). Z výše řečeného plyne, že tomisté přijímají vůbec nejsilnější konjunktivní předpoklad (AP9) vznikající sloučením (A3) a (P3):

(AP9) Každý akt má vlastní premoci a každá premoce má vlastní akt.

Premoci lze srovnat s rodiči, kteří aktulizují rozplozovací schopnost jen jedinkrát (vícekrát to není možné) k produkci jediného dítěte a navíc ve všech možných světech téhož.

Nyní přejděme k vymezení svobody (S). (S) staví na tom, že v tomtéž časovém okamžiku, ale v různém možném světě realizuje vůle nekompatibilní akty. Přijetí předpokladu (AP9) však tomisty nutí chápat tyto různé akty jako mající různé premoce.

Je samozřejmě možné, aby v jiném možném světě rovněž akt vůbec nenastal. Pak je v souladu s předpokladem (AP9) pouze to, že se v něm nevyskytuje žádná premoce.

K tomu, abychom nahlédli, že se nejedná o ryzí svobodu lidské vůle, jež je nutnou podmínkou askripce mravní odpovědnosti danému člověku, je třeba více než skutečnost, že konjunktivní předpoklad (AP9) vlastně tvrdí nutnou ekvivalenci premoce a aktu, resp. výroků "je kladena (existuje) premoce P", "je kladen (existuje) akt A". (Podobně nutně ekvivalentní jsou relační obrácené výroky, např. x je na východ od y, y je na západ od x, aj.). Nutná ekvivalence je vztah logický: jak premoce, tak akt si jsou vzájemně logickou nutnou a postačující podmínkou. Z logického hlediska zde tedy není žádná prioritas, vztah prvotního a druhotného. Asymetrie vzniká až na ontologické úrovni. Akt je na premoci ontologicky závislý, naopak to však neplatí. Přesněji řečeno, premoce je (v určitém smyslu) příčinou a akt jejím účinkem, premoce produkuje akt. Podobně jako tah mé ruky je příčinou tahu pera. Nazvěme si tento předpoklad ontologickým předpokladem (O).

Z (AP9) plyne, že se lidské jednání - akt vůle - nemůže lišit (logická nemožnost) od Božího jednání daného premocí. Na této úrovni ještě nic neurčuje, které jednání je ontologicky významnější. To rozhodne předpoklad (O): ontologicky prvotním je premoce, druhotným a závislým pak akt. Důsledek spojení obou předpokladů je zřejmý: akt vždy následuje premoci, lidské jednání věrně kopíruje Boží jednání, tah lidské vůle-pera je tahem Boží ruky. Kdo či co determinuje Boží jednání? Nic vnějšího. Opravdu svobodný je v tomto modelu toliko Bůh, tvůrce premoční determinace, pramenem či příčinou kontingence není lidská vůle, nýbrž Boží vůle.

Za jakých okolností by bylo též lidské jednání opravdu svobodné? Jinými slovy, jak interpretovat vymezení svobody (S) tak, aby se jednalo o ryzí svobodu? Existují dvě možnosti: Buďto má lidská vůle schopnost aktivní rezistence Boží determinaci. Tehdy mají inkompatibilní volní akty v různých modálních kontextech tutéž premoci. Jak již víme, to v tomismu vylučuje předpoklad (AP9). Nebo je lidská vůle schopna vyvinout alespoň rezistenci pasívní. V tom případě se v jiném modálním kontextu nachází sice tatáž premoce jako ve světě aktuálním, ale na rozdíl od aktuálního světa zde premoce neiniciuje žádný akt vůle. To je v tomismu vyloučeno tímtéž předpokladem, přesněji jeho konjunktívní složkou (P3).

Nyní se věnujme zajímavé otázce, zdali je výše nastíněná koncepce ryzí svobody kompatibilní s některým ze slabších předpokladů. Budeme postupovat od silnějších ke slabším. Uvažujme předpoklady (AP8) a (AP7):

(AP8) Každý akt má vlastní premoci a každá premoce má svůj akt

(AP7) Každý akt má vlastní premoci a každá premoce má nějaký akt

Předpoklad (AP8) umožňuje, aby nějaká premoce byla spojena v různých modálních kontextech s různými akty, byť každý z aktů je spojen ve všech modálních kontextech, v nichž se vyskytuje, s toutéž premocí. Může totiž nastat následující případ. Premoce P je ve světě W1 spojena s aktem A1 (a je s ním též spojena ve všech ostatních světech, kde A1 existuje), ovšem ve světě W1, kde A1 neexistuje, je spojena s aktem A2 (a ve všech ostatních světech, kde A2 existuje). Je zřejmé, že A1 a A2 spolu nemohou zároveň existovat v témže světě, má-li předpoklad platit. Z právě nastíněné úvahy plyne, že předpoklad (AP8) je kompatibilní se svobodou jakožto aktivní rezistencí, není však kompatibilní se svobodou jako pasivní rezistencí, protože v žádném možném světě se premoce nevyskytne bez aktu.

Předpoklad (AP7) dovoluje navíc i situaci, kdy by premoce byla spojena s více akty v tomtéž možném světě, každý akt však je nutně vázán na tutéž premoci ve všech modálních kontextech, v nichž se vyskytuje. Protože, jak již bylo řečeno, premoce je jednotlivina, která se v trvání světa vyskytuje patrně toliko jedinkrát a pro jedinou aktualizaci volní schopnosti, pak by se muselo jednat o simultánní akty. Simultánní inkompatibilní akty však v témže světě možné nejsou, takže předpoklad (AP7) díky povaze premoce netvrdí nic více než předpoklad (AP8).

Který z předpokladů umožňuje pasivní rezistenci? Zdá se, že žádný z možných konjunktivních předpokladů, toliko každý z předpokladů (A1) až (A3) samostatně, přičemž nesmí být spojen s libovolným z předpokladů (P1) až (P3), které vážou premoci k aktu. Nicméně platí-li výše uvedená úvaha o nemožnosti existence bezdětných rodičů, pak pasivní rezistenci premoci neumožňuje žádný z předpokladů.

Prozkoumejme možnost interpretovat neúchylnost (neodchylnost) spojení aktu s premocí (motivovanou snahou uchovat ryzí lidskou svobodu) slaběji a to tak, že de facto (v aktuálním světě) každá premoce uspěje v produkci svého aktu, přičemž pro každou premoci (v aktuálním světě) existuje možný svět, kde je buď (i) spojena s jiným aktem, nebo (ii) s žádným aktem.

Nejprve k variantě (i): Takto interpretovaná neúchylnost je ve shodě s předpokladem (AP8) (nikoliv samozřejmě (AP9)): V nějakém jiném možném světě je ve shodném okamžiku tatáž premoce spojena s jiným aktem, než ve světě aktuálním. Pro každou premoci, jež se vyskytne v aktuálním světě, lze takový možný svět koncipovat, prostě proto, že to není sporné, předpoklad (AP8) to umožňuje. Co však znamená, že v aktuálním světě premoce uspěje v produkci svého aktu? V každém možném světě je přece premoce spojena se svým aktem, tj. s jediným v rámci daného možného světa. Interpretujeme-li "svůj" takto, pak je neúchylnost triviální vlastnost vztahu libovolné premoce k libovolnému aktu v kterémkoli možném světě. Interpretujeme-li "svůj" jako "vlastní" (esenciální), pak ovšem platí předpoklad (AP9), který ryzí svobodu vylučuje. Platnost slabší interpretace neúchylnosti tedy vyžaduje nějakou třetí možnost chápání onoho "svůj": premoce má v aktuálním světě vlastní akt, ale v některém možném světě má sice svůj, nikoli však vlastní akt. Ovšem tato interpretace je prima facie sporná, dovoluje totiž následující situaci: v aktuálním světě produkuje nějaká premoce akt, který produkuje v každém možném světě, ve kterém existuje (mětí konkrétního aktu je pro premoci esenciální), a zároveň tatáž premoce existuje v nějakém možném světě, kde produkuje jiný (jediný) akt.

Obdobný problém se týká i varianty (ii). Nynější interpretace dovoluje platnost konjunkce: v aktuálním světě produkuje nějaká premoce akt, který produkuje v každém možném světě, ve kterém existuje, a zároveň tatáž premoce existuje v nějakém možném světě, kde neprodukuje žádný akt. Nepovažujme nyní na chvíli situaci, že by premoce neprodukovala žádný akt, za spornou (druhý konjunkt zvýrazněné konjunkce). Přesto zůstává při daném pojetí esenciality aktu pro premoci celá konjunkce sporná. Nabízí se však slabší pojetí esenciality aktu pro premoci, jíž by se spornost varianty (ii) odstranila. V tomto slabším pojetí esenciality by byl určitý akt esenciální pro premoci i v možném světě, v němž by premoce zůstala bez tohoto aktu, ale nevyskytl by se zde také žádný jiný akt! Nyní je také zřejmé, že konzistence předchozí varianty (i) by vyžadovala ještě slabší pojetí esenciality, kde by byl nějaký akt pro premoci esenciální i v tom světě, kde by premoce neprodukovala žádný akt a navíc by se zde vyskytl nějaký jiný akt.

Z řečeného již vysvítá hledaná konzistentní interpretace. Bude založena na tom, že je třeba přesněji interpretovat ono víceznačné "premoce má akt" z předpokladů uváděných výše. Je nutné rozlišit různá spojení premoce a aktu v rámci jediné rozhodovací či volní situace v kterémkoli možném světě: "Premoce P má akt A" znamená: (a) premoce P a akt A koexistují v téže volní situaci, (b) premoce P a akt A koexistují v téže volní situaci a premoce P produkuje akt A, a konečně (c) premoce P a akt A koexistují v téže volní situaci a premoce P neprodukuje akt A. Možnost interpretace (c) je závislá na nespornosti koncepce neprodukující premoce (viz již několikrát zmíněný problém bezdětných rodičů). Dále, obě čtení, jak (b) a (c) (species) implikují interpretaci (a) (genus); (a) implikuje úplnou disjunkci (b) nebo (c). Není-li interpretace (c) možná, pak (a) a (b) budou ekvivalentní. Variantu (c) si můžeme nazvat pouhým spoluvýskytem premoce a aktu, abychom ji odlišili od obecnější koexistence.

Všimněme si mimochodem, že v předchozích úvahách o předpokladu (AP9) aj. i v jeho formulaci jsme předpokládali interpretaci (a) a nerozlišovali jsme, zdali premoce produkuje akt nebo neprodukuje. Skutečnost produkce jsme pak považovali za přídavný ontologický předpoklad (O). Při hledání slabší interpretace neúchylnosti výše jsme naproti tomu předpoklad (O) již "zabudovali" do vztahu premoce a aktu, "akt má premoci" jsme interpretovali v duchu čtení (b), a tak se nám nedařilo nalézt bezesporné řešení.

Nyní již můžeme podat konzistentní interpretaci ifallibility: V aktuálním světě každá premoce produkuje vlastní akt a pro každou premoci z aktuálního světa platí, že existuje takový možný svět, v němž (i) má pouhý spoluvýskyt s numericky odlišným aktem nebo (ii) svět, v němž nemá žádný akt. Žádný spor zde již není: v aktuálním světě produkuje nějaká premoce akt, který produkuje v každém možném světě, ve kterém existuje a produkuje ("má akt" ve smyslu (b)), a zároveň tatáž premoce existuje v nějakém možném světě, kde se s ní pouze vyskytuje jiný (jediný) akt, nebo nekoexistuje žádný akt. Esenciální či vlastní je toliko akt, který premoce produkuje, nikoli každý akt, který s ní koexistuje (koexistence může mít charakter pouhého výskytu).

Je zřejmé, že toto řešení v obou variantách, (i) i (ii), předpokládá možnost existence premoce bez produkce, která se zdá být sporná (viz. "bezdětní rodiče" dříve). Proto se domnívám, že se nejedná o tomistické řešení. Dále jsou s tímto řešením spojeny velmi vážné, patrně nepřekonatelné, epistemologické potíže: jak o neúchylnosti v aktuálním světě víme? Jak víme, že každá z premocí v aktuálním světě produkuje vlastní akt? Víme-li empiricky, pak závěr týkající se všech premocí v aktuálním světě je induktívní a ne příliš pravděpodobný. Víme-li a priori, nějak deduktivně, pak aktuální svět ("aktuální svět" zde chápej jako určitou deskripci, nikoli vlastní jméno - ten ze světů, který Bůh aktualizuje) musí mít tento charakter. Pak ovšem Bůh nemůže aktualizovat svět, v němž by nějaká premoce neprodukovala vlastní akt. Takový svět je tudíž neaktualizovatelný, nemožný. Pak platí předpoklady (O) a (AP9) a jsme zpět u kritizovaného řešení výše. Zbývá možnost empirického poznání sui generis, Božího zjevení. Tím se však octneme mimo striktní filozofický rámec.

Výše nastíněná slabší interpretace neúchylnosti je kompatibilní s ryzí lidskou svobodou, ovšem za cenu, že premoci činí mnohem méně potřebnou teoretickou entitou. Produkce aktu premocí je kontingentní, nikoli nutnou záležitostí, možnost pouhého spoluvýskytu premoce a aktu ukazuje, že ne každý akt je produkován premocí, tj. jen některé akty ontologicky závisejí na premoci (které a proč ty a ne jiné?). Vzniká otázka, proč vůbec premoci zavádět, když aktualizace volní schopnosti (přechod vůle z prvního do druhého aktu) evidentně z ontologického hlediska premoci nevyžaduje. Je zřejmé, že se nemůže jednat o tomistické řešení, které fyzickou premoci považuje za ontologicky nutnou pro jakýkoli akt (předpoklad (O)).