Profesor Sousedík podal ve své stati "Infallibiliter" jako modalita dvě definice: definici modality infallibility, která hraje důležitou roli v tomistické teorii svobody vůle, a definici aktuálního světa. Domnívám se, že tyto dvě definice nejsou logicky slučitelné, a pokusím se to dokázat.

Připomeňme si nejprve znění definic:

Definice 1:
Vůle V uskutečňuje volici a v okamžiku t ve světě wp neodchylně právě tehdy, když:
1) Svět wp je aktuální,
2) vůle V uskutečňuje v t / wp volici a,
3) existuje alespoň jeden možný svět w takový, že w=wp do okamžiku t,
4) vůle V uskuteční v t / w volici b inkompatibilní s volicí a.

Definice 2:
Aktuální svět je soubor faktů, která Bůh na základě svobodných dekretů své vůle poznává neomylně (=infallibiliter) jako platná.

Domnívám se, že platí následující dilema: buď Bůh nemůže neomylně poznávat aktuální svět obsahující svobodné akty výlučně na základě dekretů své vůle, nebo konjunkce bodů 3 a 4 v definici infallibility nemůže být nikdy splněna. Než přistoupím k důkazu této teze, ještě jedno objasnění:

Slova "do okamžiku t" v bodě 3 def. 1 chápu jako v bodě t uzavřený interval, tj. tak, že okamžik t je zahrnut v časovém úseku, kde jsou světy wp a w totožné - a to až na rozdílné volní akty, které v obou světech nastávají, a na jejich okamžité kauzální důsledky. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by možné vznést pochybnost o tom, zda definice 1 zaručuje svobodu aktu: neboť akt by mohl být determinován nějakou vnější skutečností současnou s ním, tj. nastávající až v okamžiku t. V takovém případě by nevyplývalo corollarioum, že infallibilní akt je svobodný.

Po tomto upřesnění můžeme přistoupit k důkazu teze.

Vyjděme z definice 2. Pokud platí, pak je tomu tak, že aktuální svět ve svém celku i ve všech jednotlivostech kauzálně závisí na dekretech Boží vůle: tedy i každý jednotlivý svobodný lidský úkon je takto závislý na dekretu Boží vůle. Nyní přenesme svoji pozornost na definici 1: Existuje-li svobodný lidský akt a v aktuálním světě wp, existuje i dekret Boží vůle, na jehož základě Bůh poznává, že tento akt nastává. Tento dekret však je zahrnut v tom úseku času, v němž je svět wp totožný se světem w, o němž se hovoří v bodě 3: a to proto, že aby na něm mohl být akt a kauzálně závislý, musí být tento dekret nejpozději současný s aktem a, a nemůže přitom být jeho kauzálním důsledkem, neboť to by znamenalo kauzální kruh, který je sporný.

Dekret Boží vůle, na kterém je kauzálně závislý akt a, tedy existuje jak ve světě wp, tak ve světě w, kde ve skutečnosti dochází k aktu b, neslučitelnému s aktem a. Z toho však vyplývá, že spojení Božího dekretu a aktu vůle není nutné: že s jedním a tímtéž dekretem vůle může být v různých možných světech spojen různý akt. A z toho dále plyne, že Bůh nemůže neomylně poznávat fakt, že nastal akt a, pouze na základě dekretu své vůle: neboť dekret sám je indiferentní vzhledem k aktům, které může způsobit, a to, který z možných aktů se nakonec realizuje, musí tedy záviset na nějakém jiném činiteli (totiž zřejmě na svobodné lidské vůli). Pokud bychom tedy za tohoto předpokladu (existence různých aktů způsobených týmž dekretem Boží vůle v různých možných světech) chtěli vysvětlit neomylnost Božího poznání aktuálního světa, museli bychom zřejmě do výkladu zavést nějaký druh Božího poznání, které není ani nahlížením nutných pravd (scientia simplicis intelligentiae), ani se nezakládá na svobodných dekretech Jeho vůle (scientia visionis), nýbrž na jakési Jeho schopnosti proniknout svobodná rozhodnutí jiných vůlí, než je Jeho vlastní (v molinistické teorii je tímto druhem Božího poznání scientia media). V každém případě by však buď neplatila definice 2 aktuálního světa (neboť jeho součástí by byly i fakty, které Bůh nepoznává v dekretech své vůle), nebo by součástí aktuálního světa nebyly žádné svobodné akty.

Na tuto argumentaci by bylo možné namítnout, že ačkoliv spojení dekretu s aktem a není nutné, je nicméně infallibilní; a proto Bůh může na základě dekretu poznat, že nastane akt a a nikoliv akt b. Tato námitka však podle mého mínění proti důkazu neobstojí; neboť vysvětlení Božího poznání infallibilitou vztahu mezi dekretem a aktem by bylo kruhové. Jak je totiž definován aktuální svět? Je to ten z možných světů, jehož aktualitu Bůh působí dekrety své vůle. Avšak oponent tvrdí, že ne každý z dekretů se vztahuje pouze k jedinému z možných světů: například dekret, který působí v jednom světě akt a, působí v jiném světě akt b, vztahuje se tedy současně ke dvěma možným světům. Čím je tedy určeno, který z těchto dvou možných světů je aktuální? Oponent odpoví, že aktuální svět je ten, s nímž je dekret vázán infallibilitou: a to je pouze se světem, kde nastává akt a, nikoliv však se světem, kde nastává akt b. Avšak tato odpověď nic neříká: neboť "být vázán infallibilitou" s dekretem Boží vůle neznamená nic víc, než být kontingentní vzhledem k předchozím podmínkám (nebýt determinován předchozími podmínkami - obsah bodů 3 a 4 def. 1) a být aktuální (obsah bodů 1 a 2 def. 1). Vzhledem k tomu, že první podmínka (indeterminovanost) platí jak pro akt a, tak pro akt b, a oba akty se tedy v tomto směru neliší, neříká toto vysvětlení nic jiného než prostě to, že aktuální svět je ten svět, který je aktuální. Vysvětlení tedy upadá do kruhu: vysvětluje totéž tímtéž, a to znamená, že vlastně nevysvětluje nic. Dokud. Bůh neví, který svět je aktuální, nemůže to z dekretu své vůle na základě jeho infallibility zjistit, neboť infallibilita vlastně není nic jiného než aktualita indeterminovaného aktu.

Bůh musí mít možnost "zjistit" který z možných světů bude způsoben dekretem Jeho vůle, nezávisle na tom, který ze světů je aktuální. To je však možné jedině tak, že tuto vazbu poznává pomocí scientia simplicis intelligentiae, neboli poznáním, kterým nahlíží všechny možné světy a všechny pravdy o možných světech jakožto možných světech (tj. všechny nutné pravdy). Pomocí scientia visionis ji totiž nahlížet nemůže, neboť znalost toho, který svět bude způsoben kterým dekretem vůle je teprve podmínkou scientia visionis, která tuto znalost předpokládá. A jiný typ Božího poznání než tyto dva je v tomistické teorii vyloučen (a je vyloučen i definicí aktuálního světa, podanou prof. Sousedíkem). Pokud však je tato vazba předmětem scientia simplicis intelligentiae, musí jít o vazbu danou samotnou povahou univerza možných světů (nezávisle na tom, který z nich je aktuální), tj. o vazbu nutnou. Proto jakákoliv slabší modalita než nutnost vztahu dekretu a příslušného aktu nestačí pro odůvodnění neomylnosti Božího poznání typu scientia visionis ohledně tohoto aktu, a podaný důkaz neslučitelnosti obou definic platí.

Domnívám se, že jsem dostatečně ukázal neslučitelnost obou definic podaných prof. Sousedíkem. Na závěr bych ještě rád poukázal na to, že "dekret Boží vůle", na němž kauzálně závisí svobodný akt, je vlastně (zhruba řečeno) tím, co tomisté nazývají fyzickou premocí. V konkrétní podobě by zde nastíněné dilema pro tomisty vypadalo následovně: vztah fyzické premoce k aktu vůle je buď nutný, nebo nikoliv. Pokud je nutný, není vůle svobodná. Pokud není nutný (to je, domnívám se, stanovisko prof. Sousedíka), nemůže Bůh pouze na základě fyzické premoce poznat, který akt aktuálně premoci doprovází. Dalším problémem spojeným s touto možností je fakt, že v tomto modelu se částečně ztrácí motivace, která vede tomisty k tomu, že premoci zavádějí: totiž snaha udat dostatečný důvod, proč došlo spíše k aktu a než k aktu b. Pokud totiž tatáž premoce připouští jako možné oba akty, pak ona sama není dostatečným důvodem toho, že nastal akt a a nikoliv akt b; nestačí sama ke zrušení indiference vůle, což je role, kterou premoci tomisté přisuzují. Dostatečnost dostatečného důvodu spočívá totiž v tom, že je-li dán, není třeba již ničeho jiného k tomu, aby nastalo to, co je jím odůvodněné; z danosti pouhé premoce však nelze rozhodnout, který ze dvou možných aktů nastane, a tedy je třeba ještě něčeho jiného, co zdůvodní, proč nastane a a nikoliv b.