Substancialita a sortální termíny
Diplomová práce v oboru filosofie na FF UP, 2002
VYMEZENÍ TÉMATU A CÍL PRÁCE
Přestože tato práce má ve svém názvu časovou specifikaci, půjde o práci systematickou, zkoumající v oblasti logicko-metafyzického individua, nikoli o práci historicko-exegetickou, snažící se postihnout nuance různých interpretací daného textu. Cílem této práce je hledání aristotelských logicko-metafyzických názorů v oblasti substanciality u autorů analytické filosofie převážně druhé poloviny 20. století a, jak doufáme, také ukázání, že tyto myšlenky na “současném trhu idejí” dokážou obstát. Že toto hledání není iluzorně neuvážlivé, dosvědčují názory takových autorů, jako je např. H.P. Grice, který tvrdí, že “Aristotle …. Not just a great philosopher of the past but as being a great philosopher, … he is likely found to have been handling such problems in ways from which we have much to learn” a řady jiných autorů, kteří vidí v Aristotelovi nadčasové hodnoty tolik potřebného common sense. Aristotelský substanční model lze velice zhruba charakterizovat těmito dvěma rysy: (1) při střídě různých určení na různých jednotlivinách (u Aristotela zejména na objektech přírodních druhů) zůstává něco neměnného, nějaký substrát či nositel těchto určení, tj. první substance; (2) ne všechna určení daná jednotlivina může ztrácet či nabývat a stále zůstávat tou samou entitou, existují určení, která odpovídají na otázku “co” jednotlivý předmět je, a to jsou tzv. druhé substance. Již u těchto dvou základních rysů aristotelského modelu můžeme spatřit dvě roviny, ke kterým se tento model váže. První je rovina “diachronní”, tj. rovina, která je spojena s otázkou “Tam, kde x a y jsou nesoučasné jednotliviny, za jakých podmínek je x jedno a to samé jako y?”, druhá pak rovina “synchronní”, která se ptá “Tam, kde x a y jsou současné jednotliviny, za jakých podmínek je x jedno a to samé jako y?” Přestože v druhém oddílu rozpracujeme některé teorie metafyzického individua, které se váží převážně k rovině synchronní, hlavní těžiště této práce bude položeno na rovinu diachronní, tj. na kritéria identity a podmínky persistence. I když někteří autoři, jako např. J.J.E. Gracia, považují propojování těchto dvou rovin za konfúzní, jsme přesvědčeni, že se striktním oddělením těchto dvou rovin by, mimo jiné, došlo k narušení průkaznosti a tak k omezení pole účinnosti teorie, o kterou nám v této práci půjde především, tj. o teorii tzv. sortálních termínů (důvodem je aplikovatelnost těchto termínů na obou těchto rovinách). Tyto sortální termíny (dále již jen ST) jsou pro naši práci důležité ze dvou důvodů. Za prvé, jejich význam se ukazuje při řešení konkrétních problémů (jako např. problému individuace či paradoxu persistence) a za druhé, jsou to právě tyto termíny, které tvoří jakési tertium comparationis aristotelského substančního modelu a moderních “neoaristotelských” teorií.
Naším cílem je ukázat, že ST jsou přinejmenším jakýmisi nepřímými a někdy “stydlivými potomky” Aristotelových druhých substancí. Toto nástupnictví však neznamená naprosto přímé a v různých detailech autentické navázání na Aristotelovy logicko-metafyzické názory. Tomuto zcela přímému a autentickému navázání brání základní paradigmata a předpoklady analytické filosofie (zejména z těchto důvodů uvádíme, kromě nezbytných uvozovek jak v případě “aristotelismu”, tak “substanciality”, v názvu práce výraz “substancialita”, a nikoli “substance”). Jaké jsou to předpoklady? Necháme-li stranou moderní matematickou logiku, moderní fyziku a jiné exaktní vědy, je to především vlivná empiristická tradice, ze které jak analytická filosofie, respektive metafyzika, tak i problematika ST vyrůstá (většina autorů této provenience např. odmítá empiricky nezachytitelný pojem první látky, popřípadě absolutně uvažovaných, tj. ani konkrétních, ani abstraktních, společných přirozeností). Není náhoda, že samotný výraz “sortální termíny” se poprvé vyskytuje u J. Locka v jeho Eseji v souvislosti s tzv. nominálními definicemi. Za druhé je to silný konceptualismus bez výrazně vázanosti na realitu, podle kterého je např. sortální predikát technický termín spojený se “substancí”, který patří do metajazyka a označuje ty predikáty, jejichž extenze označuje jednotliviny či substance daného druhu, např. koně, lidi či duby. Z těchto dvou rysů pro naši práci vyplývá dvojí. Máme-li ukázat aktuálnost a argumentativní sílu aristotelského substančního modelu v současných diskusích, nemůžeme se omezit výlučně na rovinu čistě metafyzických principů, např. formy a látky, nauky o čtyřech příčinách a hledat na poli současné analytické metafyziky entity, které jsou výrazně v rozporu s touto empiristickou tradicí, ale musíme vzít výrazně v úvahu zejména logicko-sémantickou a epistemologickou rovinu Aristotelových názorů (což učiníme zejména ve třetím oddíle při analýze jazykového použití ST). Pokud bychom totiž vzali v potaz pouze rovinu metafyzickou, tak bychom se částečně zbavili možnosti uvidět pro problém substanciality zcela jasnou filosofickou relevanci ST. Navíc, ani u samotného Aristotela, zdá se, toto omezení na pouze metafyzickou rovinu není možné. Tato relevance ST se proto projeví zejména na rovině tzv. deskriptivní metafyziky, která analyzuje naše běžné, ať individuační, identifikačních či re-identifikační výpovědi v přirozeném jazyce využívající osvědčeného a dobře etablovaného systému pojmů. Touto “strawsonovskou” analýzou tak zejména ve třetím oddíle prosvětlíme základní metafyzicko-logické termíny, které stojí v základu obecné struktury našeho přirozeného jazyka. Jde o výrazy jako je “stejný”, “substance”, “persistovat”, “identita”, jejichž význam, vzhledem k nemožnosti podat definici těchto termínů, spočívá v užití. Význam a použití se tak u těchto výrazů ukazují jako dvě strany jedné mince. Tento převážně konceptuální záběr však, a to je třeba zdůraznit, neznamená, že by se tato práce měla stát jen logicko-sémantickou analýzou. Právě naopak. V průběhu diskuse o substancialitě ve vztahu k různým kritériím identity ST mimo jiné ukážeme, že právě díky problematice ST se dostává Aristotelově nauce o formě a látce nového využití.
Aby se však tato aktualizace aristotelského substančního modelu mohla ukázat jako přínosná, je potřeba její relevanci prokázat při řešení konkrétních logicko-metafyzických problémů. Půjde o tyto čtyři problémy. Ve druhém oddíle se budeme zabývat problémem synchronní individuace a vlastností každého individua, tj. individuality obecně. Uvedeme dvě “aristotelské” teorie, tzv. “substanční teorii substance” amerického filosofa, žáka A. Plantingy, M.J. Louxa a netradiční koncepci “formy bez látky” anglického logika a metafyzika E. J. Lowea. Na začátku třetího oddílu pak představíme slavný problém paradoxu persistence, ve kterém vedle řešení aristotelského naznačíme a poté zamítneme dvě extrémní koncepce fenoménu persistence ve změně. Ve třetím oddíle, v obsáhlé čtvrté kapitole o kritériích a jazykovém užití ST, uvedeme známý paradox kladných a záporných obecných existenčních výpovědí, který, jak ukážeme, koncepce ST dokáže přesvědčivě vyřešit. Ve čtvrté kapitole třetího oddílu pak představíme problém tzv. identitních tvrzení a kritérií identity, které jsou “konotovány” sortálními termíny, který to či ono identitní tvrzení “řídí”. V páté kapitole třetího oddílu pak s výrazným přihlédnutím k teoriím především Ch. Rappa, ale i D. Wigginse a E. J. Lowea, uvedeme tzv. princip sortální závislosti a princip sortálního rozšíření. Tyto dva principy se stanou jsou jádrem “aristotelské” doktríny ST.
OBSAH
I. ODDÍL: Úvod
ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ
1.kapitola: Vymezení tématu a cíle práce........................4
2.kapitola: Modelová řešení otázky substanciality
v dějinách filosofie................................7
3.kapitola: "Neoaristotelismus" v současné
analytické filosofii...............................13
4.kapitola: Stručný přehled základních obecných námitek proti
metafyzice v analytické filosofii a jejich
zodpovězení; kriteriologická metafyzika............19
5.kapitola: Metodologická poznámka
a rozvrh jednotlivých kroků práce..................23
II. ODDÍL: Rovina synchronní
ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ
1. kapitola: Možné přístupy k problematice
individuace a individuality.......................26
2. kapitola: Obsah pojmu individuality a pojem substanciality..28
3. kapitola: Teorie nahých jednotlivin a teorie svazková;
jejich problémy...................................35
4. kapitola: Substanční teorie substance M. J. Louxa...........52
5. kapitola: "Čtyřsložková" ontologie
a formální teorie individuace E. J. Lowea.........58
III. ODDÍL: Rovina diachronní
ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ
1. kapitola: Identita a paradox persistence....................63
2. kapitola: Teorie perdurantismu a její argumenty.............71
3. kapitola: Sortální termíny a jejich jazykové použití........81
4. kapitola: Kritéria identity a vyvrácení relativistické
koncepce identity.................................96
5. kapitola: Teze sortální závislosti identity
a princip sortálního rozšíření...................107
IV. ODDÍL: Závěr
ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ
1. kapitola: Substancialita a sortalita.......................115
2. kapitola: Závěrečná poznámka a celkové shrnutí.............122
Bibliografie.....................................................128
Stáhnout práci (formát RTF komprimovaný pomozí ZIPu, 184 kB)
SUBSTANCIALITA.ZIP
