Tématem této práce je teorie vztahu irského barokního filosofa a teologa v emigraci Jana Poncia (John Punch, 1603-1672), „neortodoxního“ scotisty a člena řádu františkánů – observanů (hybernů).
V úvodu krátce přibližuji osobnost Jana Poncia; další část obsahuje přehled vývoje teorie vztahu v aristotelské tradici, členěný do dvou pododdílů: prvního, věnovaného nauce o vztahu u Aristotela samého, a druhého, který přibližuje obecně realistickou scholastickou teorii vztahu, která vychází v hlavních rysech z díla Jana Dunse Scota.
Vlastní předmět práce je obsahem části třetí, která sleduje Ponciův výklad teorie vztahu v XV. disputaci první části jeho Filosofického kursu, a zaměřuje se na jeho argumentaci ve třetí kvestii této disputace pro scotistické pojetí kategoriálního vztahu jako od fundamentu vztahu reálně odlišné a v něm inherující akcidentální formy. Při analýze Ponciovy argumentace vychází najevo, že ačkoliv autor formálně hájí scotistickou nauku o reálné distinkci mezi vztahem a fundamentem, která byla jedním z hlavních znaků interpretace Aristotela realistickou scholastickou tradicí, ve skutečnosti o ní má vážné pochybnosti a jeho vlastní názor je pravděpodobně odlišný. Fakt, že takové stanovisko přichází právě z realistického tábora scotistů, se zdá zpochybňovat zažitý předpoklad o logické spojitosti filosofického realismu s naukou o reálné odlišnosti vztahu od fundamentu.
