Můj úvodní příspěvek obsahuje dvě části. Nejprve (body A-C) předkládám bez důkazů a co možná stručně určité předpoklady, ze kterých vycházím při svých úvahách o principech jsoucna. V bodě D jsem se poté pokusil formulovat argument, který podle mého názoru svědčí pro reálnou totožnost esence a existence. Pro tento okamžik jsem upustil od formulace a zodpovězení námitek proti mé tezi reálné identity, neboť předpokládám, že pan profesor předloží námitky, které pokládá za závažné, sám. Také jsem se nepouštěl do detailnějšího objasňování své pozice, neboť jsem se snažil udržet tento úvodní příspěvek co nejstručnější, a očekávám, že potřebná vyjasnění přinese další diskuse.
Navrhuji, aby se diskuse dále ubírala jednou z následujících cest: První možností pro prof. Sousedíka by bylo soustředit se na kritiku předpokladů A-C, a posléze, nebo pokud je s nimi srozuměn, na kritiku následujícího argumentu pro reálnou totožnost esence a existence. Druhou možností by bylo předložit vlastní důkaz(y) pro reálnou distinkci, které bych poté kritizoval já.
Toto je samozřejmě jen návrh, má-li prof. Sousedík jiné záměry, rád je akceptuji.
Nyní tedy přejdu k věci.

A) Jsoucno – bytí. Definuji pojem bytí (na rozdíl od existence) jako abstraktum ke jsoucnu. Bytí je tedy definováno jako formální příčina jsoucna, neboli akt, kterým jsoucno formálně je jsoucím: formálním účinkem bytí je jsoucno. Budu nazývat konstitutivním aktem takový akt, který svůj subjekt teprve formálně ustavuje, tj. jehož subjekt je zároveň jeho formálním účinkem. Bytí je tedy konstitutivním aktem jsoucna. Touto definicí nemíním předem vyloučit možnost, že se celé bytí každého jsoucna skládá z více reálně odlišných “částí”.

B) Bytí – esence a existence. Nahlížíme-li jsoucno jako principiát bytí v jeho dvou aspektech – “určité” a “jsoucí, vyskytující se”, můžeme i na straně principu, tj. bytí, rozlišit dva odpovídající aspekty: esenci a existenci. Esence a existence se tak jeví jako složky (pokud se reálně liší) nebo aspekty (pokud se neliší) bytí. Jak esence, tak existence, se mají vůči jsoucnu jako jeho konstitutivní akty. Formálním účinkem esence je jsoucno jakožto určité, tj. jakožto v sobě identické a od jiných odlišené individuum, proto říkáme, že esence je formativním aktem jsoucna, formálním účinkem existence je jsoucno jakožto existující, proto říkáme, že existence je entitativním aktem jsoucna. Zatímco reálná totožnost na straně principiátu, tj. identita jsoucna, je nesporná, neboť je předpokladem a východiskem úvahy, povaha distinkce mezi esencí a existencí je předmětem sporu.

C) Esence – jsoucno v potenci. Esence (i existence a bytí) a jsoucno se liší jako princip a principiát, proto není možné přisuzovat predikáty jsoucna esenci a predikáty esence jsoucnu. Jsoucno v potenci k existenci tedy není esence: i jsoucno v potenci esenci má – je formálním účinkem esence (za předpokladu, že jsoucno v potenci, tj. postrádající existenci, skutečně může být esenciálně určené).
Obecně nelze o esenci a existenci vypovídat predikáty bytí, existence či určitosti. Vše, co má bytí, tj. co existuje a je určité, je jsoucno. Esence není určitá, nýbrž určitým činí, a existence neexistuje, nýbrž existujícím <í>činí. “Být určitý” či “existovat” znamená přijímat formální účinek určitosti či existence, ale esence ani existence takový účinek nepřijímají, nýbrž dávají – opak by znamenal nekonečný regres principů.

D) Teze: Esence a existence jsou reálně totožné, a splývají tedy reálně s bytím.

Důkaz:
Reálná odlišnost konstitutivních aktů implikuje reálnou odlišnost jejich subjektů (formálních účinků) – jinými slovy, každý subjekt má pouze jeden konstitutivní akt. Ale subjekty esence a existence nejsou vzájemně reálně odlišné: subjektem jak esence, tak existence, je totéž jsoucno. Esence a existence jsou tedy reálně totožné.
Minor je, jak se domnívám, zřejmá ze zavedení pojmů, zbývá tedy dokázat maior:
Uvažujme možný vztah dvou netotožných konstitutivních aktů vzhledem k jejich subjektu. Takové dva akty buď mají nějakou část svých adekvátních účinků, tj. účinků, jejichž jsou dostatečnou příčinou, společnou, nebo nikoliv.
Ale první možnost je sporná: Tato společná část by byla současně adekvátním účinkem dvou příčin, takže by měla dvě netotožné dostatečné příčiny. Ale nic nemá dvě netotožné dostatečné příčiny, protože dostatečnost příčiny vzhledem k danému účinku právě znamená, že tento účinek již na další příčině nezávisí (hovořím samozřejmě o příčinné závislosti ve stejném ohledu – zde konkrétně se jedná o formální kauzalitu).
Nemají-li adekvátní účinky obou aktů žádnou část společnou, pak opět existují dvě možnosti. Buď jsou oba akty vzájemně podřazené tak, že účinek jednoho je subjektivní potencí vůči druhému (příklad: pouze esenciálně určené jsoucno je v potenci vůči existenci), nebo nikoliv. Obě alternativy jsou však sporné.
V prvním případě totiž postavení druhého z principů odporuje pojmu konstitutivního principu – neboť přistupuje k subjektu, který není jeho účinkem (nýbrž účinkem prvního z principů).
Ve druhém případě pak zase neexistuje žádné pojítko mezi účinky obou aktů, neboť účinek každého jednoho aktu je zcela formálně i materiálně nezávislý na druhém aktu i jeho účinku, účinky nemají nic společného, a jelikož účinky konstitutivních aktů jsou samotné jejich subjekty, plyne z toho, že subjekty obou aktů nemají nic společného. To však znamená, že subjekty konstituované oběma akty jsou od sebe reálně odlišné. A to je ve sporu s předpokladem, že se jedná o principy jednoho a téhož jsoucna. Tímto je důkaz hotov, a tím i dospěl ke konci tento můj úvodní příspěvek, který tímto uzavírám, a velmi se těším na odpověď pana profesora.

Děkuji panu kolegovi Lukáši Novákovi za jeho úvodní příspěvek k diskusi o vztahu esence a existence. Dříve než k němu zaujmu stanovisko, musím kolegu požádat o několik vysvětlivek: nejsem si totiž jist, zda všemu v jeho příspěvku dobře rozumím. Omezím se prozatím na několik otázek týkajících se bodu A jeho příspěvku.

1) První věta tohoto bodu zní: "Definuji pojem bytí...jako abstraktum ke jsoucnu". Zdá se mi, že větě je možno rozumět dvojím způsobem, totiž:
a) Budu slovem "bytí" rozumět určitý abstraktní pojem získaný z konkretního pojmu jsoucno,
anebo
b) budu slovem "bytí" rozumět abstraktní pojem získaný z takových x, o nichž platí, že každé x je jsoucno.
Která parafráze je náležitá?

2) V druhé větě bodu A se říká, že bytí "je tedy formální příčina jsoucna". Termínem "formální příčina" se obvykle rozumí určitý reálný princip jsoucna (příkladem formálních příčin jsou substanciální a akcidentální formy). Bytí je však podle Nováka "abtstraktum" (kol. Novák patrně míní "abstraktní pojem" ), a není mi proto jasné,v jkakém smyslu je takový pojem formální příčinou jsoucna (tj.buď konkretního pojmu jsoucno, anebo jednotlivých jsoucen - to záleží na odpovědi na předchozí otázku).

3)V třetí větě bodu A zavádí kol.Novák termín "konstitutivní akt". Podle Novákových vyjádření se zdá, že tím termínem míní zvláštní případ formální příčiny, totiž takovou příčinu, která "formálně ustavuje svůj subjekt". Tedy tak jako formální příčina obvyklého typu, např.statečnost, činí z nějaké materiální příčiny,např.z lidské substance, statečného člověka, tak podobně konstitutivní akt (bytí) činí z jakési materie (která o sobě není jeho subjektem) formálně subjekt. Prosím o potvrzení, že jsem správně pochopil, pokud tomu tak snad není, o potřebné vyjasnění.

S pozdravem Stanislav Sousedík.

Ve své odpovědi požádal pan profesor Sousedík o vyjasnění tří bodů v mém úvodním příspěvku. Pokusím se požadovaná objasnění podat, a to tak, že vždy nejprve ocituji kurzívou otázku pana profesora, a poté uvedu svoji odpověď.

1) První věta tohoto bodu zní:"Definuji pojem bytí...jako abstraktum ke jsoucnu". Zdá se mi, že větě je možno rozumět dvojím způsobem, totiž:
a) Budu slovem "bytí" rozumět určitý abstraktní pojem získaný z konkretního pojmu jsoucno, anebo
b) budu slovem "bytí" rozumět abstraktní pojem získaný z takových x, o nichž platí, že každé x je jsoucno.
Která parafráze je náležitá?

Rozumím-li dobře jejich smyslu, pak se domnívám, že jsou náležité obě parafráze. Na formální abstrakci, kterou vzniká abstraktní pojem, můžeme podle mého názoru pohlížet ze dvou stránek: a to ze strany předmětu pojmu a ze strany pojmu samotného (signum quo). Předmětem určitého konkrétního pojmu je nějaké jsoucno nebo jsoucna (v širokém slova smyslu, tj. například i komplex substance a několika akcidentů). Pokud v takovém předmětu abstrahujeme od subjektu a zaměříme se pouze na nějakou formu určující subjekt, pojem, kterým tak činíme, je abstraktní pojem. O něm lze říci, že pochází jak z předmětu původního konkrétního pojmu, protože tento předmět nese formu, která abstraktní pojem specifikuje jakožto jeho předmět, tak z původního konkrétního pojmu, protože abstrahujeme-li formální pojem z konkrétního předmětu, vycházíme přitom (přinejmenším někdy) z konkrétního pojmu tohoto předmětu, kterým si tento předmět nejprve zpřítomňujeme pro myšlení, abychom pak mohli provést úkon formální abstrakce.
Pojem bytí tedy můžeme podle mého názoru chápat jako získaný jak z jednotlivých jsoucen, tak z pojmu jsoucna, neboť abstrakce se týká jak pojmu samotného, tak jeho předmětu. V každém případě je jeho formálním předmětem (signum quod) formální příčina jsoucna obecně, jeho materiálními předměty a tedy členy jeho rozsahu jsou jednotlivé formální příčiny jednotlivých jsoucen, podobně jako formálním předmětem pojmu jsoucna je jsoucno obecně a jeho materiálními předměty jsou jednotlivá jsoucna.

2) V druhé větě bodu A se říká, že bytí "je tedy formální příčina jsoucna". Termínem "formální příčina" se obvykle rozumí určitý reálný princip jsoucna (příkladem formálních příčin jsou substanciální a akcidentální formy). Bytí je však podle Nováka "abtstraktum" (kol. Novák patrně míní "abstraktní pojem"), a není mi proto jasné, v jakém smyslu je takový pojem formální příčinou jsoucna (tj.buď konkretního pojmu jsoucno, anebo jednotlivých jsoucen - to záleží na odpovědi na předchozí otázku).

Chápu-li dobře otázku pana profesora, zdá se mi, že namítá proti tomu, že slovem "bytí" označuji jednou reálný princip a jednou pojem. Domnívám se, že jde o nedorozumění: jako abstraktní pojem jsem definoval pojem bytí, nikoliv jeho předmět, bytí samotné, které je reálným principem jsoucna. Zatímco jsoucno zachycujeme konkrétním pojmem jsoucna, bytí zachycujeme abstraktním pojmem bytí.
Bytí samotné jako reálná formální příčina je v každém individuálním jsoucnu samozřejmě jednotlivé, individuální: např. individuálním bytím tohoto člověka je to, co jej činí tímto člověkem, tj. jeho individuální lidství. Stejně však, jako můžeme větší počet individuálních jsoucen zachytit obecnými konkrétními pojmy vzniklými totální abstrakcí od individuálních, specifických a generických diferencí, můžeme větší počet individuálních forem či aktů zachytit obecnými abstraktními pojmy vzniklými opět totální abstrakcí od diferencí, ovšem na rovině abstraktních pojmů. Pojem jsoucna a pojem bytí jsou limitními případy totální abstrakce: jsou to nejobecnější pojmy; a to pojem jsoucna na rovině konkrétních pojmů, pojem bytí na rovině pojmů abstraktních.

3) V třetí větě bodu A zavádí kol.Novák termín "konstitutivní akt". Podle Novákových vyjádření se zdá, že tím termínem míní zvláštní případ formální příčiny, totiž takovou příčinu, která "formálně ustavuje svůj subjekt". Tedy tak jako formální příčina obvyklého typu, např. statečnost, činí z nějaké materiální příčiny, např. z lidské substance, statečného člověka, tak podobně konstitutivní akt (bytí) činí z jakési materie (která o sobě není jeho subjektem) formálně subjekt. Prosím o potvrzení, že jsem správně pochopil, pokud tomu tak snad není, o potřebné vyjasnění.

Zdá se, že profesor Sousedík mě pochopil částečně správně, částečně nesprávně. Konstitutivním aktem skutečně míním zvláštní případ formální příčiny, tj. takovou formální příčinu, jejíž formálním účinkem je sám její subjekt. Avšak není to myšleno tak, že by konstitutivní akt ustavil svůj subjekt tím, že by přistoupil k nějaké materii, míní li se pod materií cokoliv jiného než čirá potence, tj. přisuzuje-li se materii o sobě jakákoliv aktuální určitost či dokonalost (např. vlastnosti tomistické “první látky” jako transcendentální vztah ke kvantitě či schopnost přijmout pouze materiální formy). K povaze konstitutivního aktu totiž právě náleží, že působí celou dokonalost subjektu, tj. že subjekt, ke kterému "přistupuje" není nijak aktuální dříve, než je svým konstitutivním aktem formálně zapříčiněn. Chceme-li si před "přistoupením" konstitutivního aktu přece myslet nějaký subjekt, nějakou quasi subjektivní potenci, která je aktem zdokonalena, musíme ji myslet skutečně jako potenci čirou, zcela prostou jakéhokoliv aktu, a proto žádným způsobem se nepodílející na aktualitě výsledného jsoucna, jehož aktualita bude pocházet pouze od jeho konstitutivního aktu.
V tom je odlišnost konstitutivního aktu oproti jiným aktům: neboť u jiných aktů se na aktualitě výsledného "concreta" podílí jak subjekt, tak akt: například statečný člověk není statečným člověkem jen díky statečnosti, ale také díky jejímu subjektu - člověku - , který za svoji aktualitu v posledku vděčí svému konstitutivnímu aktu (lidství).
Pokusím se lépe osvětlit své pojetí na příkladech - vezměme např. lidství člověka a bělost bílého (mysleme individuální lidství individuálního člověka a individuální bělost individuálního bílého). Pojem lidství je abstraktním pojmem k pojmu člověka a pojem bělosti je abstraktním pojmem k pojmu bílého. Tyto abstraktní pojmy tedy zachycují formální příčiny předmětů příslušných konkrétních pojmů: lidství je formální příčina člověka jakožto člověka a bělost je formální příčinou bílého jakožto bílého. Tento příčinný vztah implikuje závislost: bílé by nebylo bílé, nebýt bělosti, a člověk by nebyl člověkem, nebýt lidství.
Potud se oba příklady shodují; vedle této shody však existuje následující rozdíl: zatímco nositel bělosti by přece něčím byl i bez bělosti, nezávisí tedy zcela formálně na bělosti, nýbrž pouze po určité stránce, nositel lidství by nebyl ničím, pokud by lidství neměl, a všechny jeho případné další akty jsou podmíněny aktem lidství. Odmyslíme-li od bílého bělost, něco na straně subjektu “zůstane”; odmyslíme-li však od člověka lidství, nezůstane nic, neboť lidství je ex definitione tím aktem, od nějž pochází vše to, co patří k člověku jakožto člověku. Proto lidství ke svému subjektu přesně vzato nepřistupuje, nýbrž jej teprve vytváří: bez lidství ještě subjekt nijak aktuálně není. A takové akty, jako např. lidství, které k subjektu nepřistupují, nýbrž jej vytvářejí, nazývám "konstitutivní".

Na závěr bych ještě rád uvedl jistý důsledek, který vyplývá z uvedeného, ale o kterém jsem v minulém příspěvku nehovořil, přestože, jak se mi zdá, hraje v mém výkladu jistou roli: totiž že každý subjekt musí nést alespoň jeden konstitutivní akt. Pokud by totiž všechny akty nějakého subjektu vyžadovaly už nějak aktuální subjektivní potenci, pak by došlo k nekonečnému regresu, neboť vše aktuální je aktuální nějakým aktem. Alespoň jeden akt subjektu tedy musí být "prvním aktem", tj. aktem, který již žádnou aktuální subjektivní potenci nevyžaduje, což je v podstatě definice konstitutivního aktu.

S pozdravem Lukáš Novák

Potvrzuji, že kol. Novák pochopil správně smysl mých otázek a dal na ně odpovědi, jež jsou mi celkem srozumitelné. Na základě jeho vysvětlivek formuluji nyní k bodu A jeho úvodního příspěvku některé připomínky.
Konkretní pojem je to, co rozumím např.slovem "člověk". Význam toho slova vyjadřuje explicitně esenci individuí např.Sokrata, Platona atd. a implicitně a nevymezeně jejich individuality. Protože slovo "člověk" označuje (dílem implicitně dílem explicitně) vše, co je v příslušných individuích,lze jej o nich v souladu s identitní teorií predikace pravdivě vypovídat. Mezi tím, co slovo "člověk" označuje explicitně a implicitně (tudíž mezi esencí a individualitou) je v individujích (Sokratovi, Platonovi atd.) tzv.virtuální distinkce.
Abstraktní pojem je to, co rozumíme např.slovem "lidství". Míníme jím esenci určitého počtu individuí, ale tak, že z úvahy abstrakcí vyloučíme jejich individuality (které tedy ve významu toho slova nejsou zahrnuty ani implicitně). Protože význam slova "lidství" nevyjadřuje vše, co je v individuích obsaženo, nelze jej o nich ani vypovídat (nelze říci smysluplně "Sokrates je lidství"). Takto od individuality abstrakcí aktuálně oddělené lidství nemůže existovat reálně, nýbrž jen jako předmět rozumu, a tudíž pouze intencionálně.
Je-li správný tento výklad, je Novákem užívaný výraz "individuální lidství" vnitřně sporný, je to příklad tzv.contradictio in terminis. Protože je lidství pouze intencionální jsoucno, nemůže být formální příčinou jednotlivých jsoucen. Každá formální příčina musí totiž být (jako každá jiná příčina) něčím reálným, co je reálně (byť neadekvátně)odlišné od svého účinku (tj.od jednotlivého reálně existujícího jsoucna).
Vnitřně sporný se mi zdá být i pojem "konstitutivního aktu". Tento konstitutivní akt je podle Nováka zvláštním případem formální příčiny, totiž takové,jejiž formální účinek pochází veskrze od ní. Je-li tomu tak, nelze však "konstitutivní akt" charakterizovat jako formální příčinu, nýbrž se jedná o příčinu účinnou, podobnou první příčině, Bohu, protože produkuje svůj účinek z ničeho.
Názor, že je singulární lidství (resp.bytí) formální příčinou Sokrata (resp.jiného jednotlivého jsoucna) se mi z uvedených důvodů nezdá atraktivní.

Děkuji panu profesorovi Sousedíkovi za jeho odpověď, a přejdu hned k věci.

Pan profesor vznáší proti mému výkladu tři námitky: Za prvé, na základě vlastního výkladu problematiky konkrétního a abstraktního pojmu dovozuje, že žádný abstraktní pojem není individuální, a proto namítá, že pojem “individuální lidství”je sporný. Za druhé popírá i to, že by lidství obecně mohlo být formální příčinou reálného jsoucna, neboť je jakožto obecnina jsoucnem pouze intencionálním a nemůže se tedy reálně lišit od svého účinku; avšak každá příčina se reálně od svého účinku liší. Za třetí, profesor Sousedík pokládá za sporný i pojem konstitutivního aktu, neboť se domnívá, že na základě mé charakteristiky by byl konstitutivníakt příčinou nikoliv formální, nýbrž účinnou, a to navíc ještě takovou, která má vlastnosti První příčiny (Boha).
Ačkoliv se domnívám, že mohu uspokojivě zodpovědět všechny tři námitky, zatím se zaměřím pouze na první z nich a ke zbývajícím se vyjádřím pouze krátce, abych udržel přijatelnou délku odpovědi, neboť na rozdíl od pana profesora bohužel neovládám tak bravurně umění stručnosti.

Uznávám, že z výkladu o konkrétním a abstraktním pojmu podaného prof. Sousedíkem skutečně plyne jeho negativní závěr pro pojem individuálního lidství, avšak dovolil bych si tomuto výkladu oponovat – rozumím totiž konkrétním a abstraktním pojmům odlišně. Body, v nichž s ním nesouhlasím, jsou následující:

1) Popírám, že by důvodem možnosti vypovídání konkrétního pojmu o jejich předmětu byl fakt, že konkrétní pojmy označují vše to, co je v jejich předmětu, a to dílem explicitně a dílem implicitně. Domnívám se, že nutnou a dostatečnou podmínkou pravdivé predikace jakéhokoliv pojmu o některém předmětu je to, že celý obsah predikovaného pojmu je uskutečněn v předmětu, o kterém se predikuje, aniž by bylo nutné, aby v obsahu predikovaného pojmu bylo vše to, co je v jeho předmětu (k otázce, zda takový pojem označuje vše to, co je v jeho předmětu, se vrátím za okamžik).
Důvodem toho je mé pojetí predikace, kterou chápu jako intencionální ztotožnění poznávaného předmětu s poznatkem o něm, nebo přesněji řečeno intencionální ztotožnění předmětu tak, jak je reálně, s předmětem tak, jak je myšlen (poznán) predikátem. Predikace je pravdivá právě tehdy, když jsou tyto dva členy totožné i reálně (například pojem “substance” lze pravdivě predikovat o kterémkoli člověku proto a jen proto, že obsah pojmu “substance” je v každém jednotlivém člověku celý uskutečněn, a proto intencionální ztotožnění konkrétního člověka s tím, co je poznáno predikátem soudu jakožto substance, odpovídá reálné identitě dotyčného člověka).

2) Popírám, že by odlišnost mezi konkrétním a abstraktním pojmem spočívala v tom, že konkrétní pojem na rozdíl od abstraktního navíc označuje či vyjadřuje i individualitu, ač nikoliv explicitně, nýbrž implicitně. Přiznám se, že mi zatím není příliš jasná distinkce implicitního a explicitního označování, které prof. Sousedík užívá, a proto zatím nevím, zda mohu souhlasit s jeho tvrzením, že konkrétní obecný pojem označuje vše to, co je v individuu, a to dílem explicitně, dílem implicitně, avšak tvrdím, že mezi konkrétním a abstraktním pojmem není v tomto bodě podstatného rozdílu. Bez ohledu na to, co je myšleno zmíněnou distinkcí, se domnívám, že prokazatelně platí následující:
a) Individualita není obsažena ve formálním předmětu konkrétního obecného pojmu (např. “člověk”), tj. není tím, co je z předmětu explicitně pojmem poznáno, čili není explicitním znakem obsahu pojmu. To je zřejmé ze samého faktu, že např. v obsahu pojmu člověka individualitu záměrně nemyslíme.
b) Individualita není v obsahu konkrétního obecného pojmu ani jako virtuální znak: tj. jako znak, který je sice v obsahu aktuálně přítomen, nikoliv však proto, že by byl záměrně myšlen, nýbrž proto, že je implikován záměrně myšlenými (explicitními) znaky (příklad: virtuálními znaky pojmu “trojúhelník” jsou všechny vlastnosti trojúhelníka, které nejsou v pojmu explicitně myšleny, jsou z něj však dedukovatelné). Důvodem toho je, že pokud by individualita byla aktuálním (ať už virtuálním či explicitním) znakem obecného pojmu, jednalo by se buď o jednu konkrétní individualitu (např. Pavla), což by činilo tento pojem nikoliv obecným, predikovatelným o mnohých (např. lidech), nýbrž individuálním, predikovatelným pouze o jediném (neboť nutnou podmínkou pravdivé predikace je, aby celý obsah pojmu byl uskutečněn v předmětu, individualitu však má ex definitione každé jednotlivé jsoucno odlišnou). Nebo by bylo v obsahu pojmu více individualit, to by však činilo tento pojem sporným, neboť individuality různých jsoucen se vzájemně ex definitione vylučují (nutně platí např. že žádný nositel individuality Petra nemůže být nositelem individuality Pavla). Takový pojem by nebyl pravdivě predikovatelný vůbec.
c) Individualita kteréhokoliv člena rozsahu obecného konkrétního pojmu je potenciálně obsažena v tomto pojmu. To znamená, že v pojmu sice nijak obsažena není, avšak jeho obsah o ni může být bez kontradikce rozšířen (teoreticky, prakticky tomu může bránit naše neschopnost k individuálním diferencím proniknout naším poznáním – s touto výhradou je třeba brát následující výklad o individuálních pojmech). Důvodem toho je, že individuality jsou reálně obsaženy ve členech rozsahu obecného pojmu, realita však není sporná, a tudíž ani pojem, který by ji vyjadřoval.
d) Individualita jednoho člena rozsahu obecného pojmu však není potenciálně obsažena v individuálním pojmu jiného člena rozsahu obecného pojmu, a to z důvodu uvedeného v bodě b): každé dvě různé individuality se navzájem vylučují.
e) Individualita je obsažena v každém ze členů rozsahu obecného konkrétního pojmu, tj. je obsažena v materiálním předmětu obecného pojmu – důvodem toho je, že každé jsoucno je individuální. Podle tomistického přesvědčení, které sdílím, je v každém individuu individualita reálně totožná se všemi vyššími diferencemi. Mezi diferencemi je virtuální distinkce, která není ničím jiným, než pasivní schopností diferencí být navzájem v poznání odlišeny úkonem abstrakce. Právě tato reálná identita zaručuje podle mého mínění pravdivost predikace obecných predikátů o individuích: neboť reálně je např. substancialita člověka totožná s jeho lidstvím i individualitou, a je to reálná identita předmětu, která je měřítkem pravdivosti predikace, přestože predikace sama je ztotožněním pouze intencionálním a jedním členem ztotožnění (predikátem) je jsoucno jakožto poznané, tj. v intencionálním bytí. Zmíněná virtuální distinkce naopak umožňuje existenci obecných konkrétních pojmů, tj. vyloučení nižších diferencí z obsahů těchto pojmů, aniž by však toto úplné vyloučení diferencí zabraňovalo pravdivé predikaci takto získaného obsahu o konkrétním individuu.
f) Abstrakce, kterou z obsahu nějakého pojmu vyloučíme individualitu čili individuální diferenci není formální, nýbrž totální abstrakcí. Důvod spočívá v logické povaze individuality jakožto diference: Abstrakce od diference je totální abstrakce, ale individualita je diference: neboť vyjadřuje to, čím se předmět pojmu obsahujícího individualitu liší od ostatních členů rozsahu pojmu, který od individuality abstrahuje – a to je definice diference.
Jinými slovy to lze vyjádřit např. takto: Každá abstrakce, kterou se od logicky podřazeného pojmu přechází k logicky nadřazenému pojmu, je totální abstrakce. Avšak to platí o abstrakci od individuality, neboť jí získáme z individuálního pojmu (např. Pavla) nadřazený obecný pojem (např. člověka). Nadřazenost plyne z toho, že získaný pojem je predikovatelný o podřazeném pojmu, zároveň však i o jiných pojmech (Pavel je člověk, ale i Petr je člověk).
3) Jak tedy dospějeme k abstraktnímu pojmu (např. lidství), v čem spočívá rozdíl mezi konkrétním a abstraktním pojmem a proč nejsou tyto dva pojmy o sobě navzájem predikovatelné? Domnívám se, že odpověď spočívá ve zcela zvláštní povaze formální abstrakce. Ta totiž podle mého chápání nespočívá ve vyloučení nějaké intencionálně rozlišené dokonalosti z obsahu pojmu, tj. v intencionální aktualizaci virtuální distinkce v předmětu, nýbrž v něčem jiném: a to v celkové změně zaměření “logického pohledu”: zatímco konkrétní pojmy jsou zaměřeny na jsoucna jako své předměty, z nich formální abstrakcí vzniklé abstraktní pojmy se zaměřují na formální principy těchto jsoucen, stručně řečeno, na bytí jsoucen. V jistém smyslu lze říci, že konkrétní a jemu odpovídající abstraktní pojem zachycují vlastně totéž, avšak pokaždé jinak, a v jiném smyslu naopak platí, že nemají společného nic. Vezměme si příklad obecných pojmů člověk a lidství. Podle mého mínění dokonalost, kterou oba pojmy zachycují, je u obou v jistém smyslu tatáž: a to v tom smyslu, že se pojmy navzájem neliší žádnou diferencí, kterou by jeden pojem obsahoval a druhý nikoliv. Rozdíl však tkví v tom, že v pojmu člověka je “pomocí” této dokonalosti zachycen její subjekt a nositel, zatímco v pojmu lidství je zachycena tato dokonalost sama, od jsoucna a subjektu lidského bytí se přechází na rovinu principu jsoucna, k lidskému bytí samému. Tatáž dokonalost je jednou uvažována jakožto přijímaná (konkrétní pojem: např. mající bytí=jsoucno), jednou jako odevzdávající se (abstraktní pojem: co činí jsoucno jsoucnem=bytí)
Tento přechod lze učinit na jakékoliv úrovni totální abstrakce, i na té nejnižší, tj. u individuálních pojmů. Neboť jestliže je reálné jsoucno individuální, pak musí mít i svoji individualitu, tj. formální princip toho, že je individuální, a i individualita může být proto obsažena v abstraktním pojmu. Můžeme-li uvažovat obecně o substanci a její substancialitě, konkrétněji o člověku a jeho lidství, pak nevidím a priori logický důvod (mimo omezenost našich poznávacích schopností – avšak naši neschopnost proniknout k esenciálním diferencím můžeme suplovat myšlením diferencí akcidentálních, které se z logického hlediska chovají obdobně), proč bychom nemohli uvažovat o Petrovi a jemu vlastní individualitě (“Petrovství”). Důvod vzájemné nepredikovatelnosti obecných a konkrétních pojmů je pak nasnadě: spočívá v rozdílu mezi principem a principiátem, mezi jsoucnem a bytím, a tento rozdíl od sebe odděluje rovinu konkrétních a abstraktních pojmů tak, že jsou vzájemně neslučitelné a jejich obsahy se nijak nepřekrývají (zatímco podle pojetí prof. Sousedíka se konkrétní pojem od příslušného abstraktního pojmu liší pouze tím, že vyjadřuje navíc individualitu: což by činilo abstraktní pojem nadřazený korelativnímu konkrétnímu pojmu).
V pojmu individuálního bytí tedy nevidím o nic větší kontradikci, než jaká je obsažena v pojmu individuálního jsoucna.

Tímto bych uzavřel svoji odpověď na první námitku, na závěr se ještě stručně vyjádřím ke dvěma zbývajícím:
Ke druhé námitce: reálným principem je vždy individuální bytí každého jsoucna, které je celou dokonalostí jsoucna a obsahuje tedy všechny diference včetně individuální; pojem lidství je získán totální abstrakcí od individuální diference na rovině abstraktních pojmů a jeho obsah je celý uskutečněn v reálném, individuálním bytí člověka, ačkoliv v této obecnosti existuje pouze intencionálně, stejně jako pouze intencionálně existuje člověk obecně, ač je přece je predikovatelný o reálných individuích – v tom mezi konkrétním a abstraktním pojmem není rozdíl.
Ke třetí námitce: Každé (stvořené) jsoucno vyžaduje podle mého mínění jak adekvátní vnější, účinnou příčinu, tak adekvátní vnitřní, formální příčinu, a je takto dvojmo cele závislé, avšak rozdílným způsobem: účinná příčina je jsoucno, které dává svým působením bytí, tj. formální příčinu jinému jsoucnu. Konstitutivní akt není jsoucno, proto nemůže být účinnou příčinou.

S pozdravem Lukáš Novák

Pokusil jsem se ukázat na spor obsažený ve vývodech kol. Nováka s použitím určitého pojetí konkretních a abstraktních termínů, které jsem převzal ze spisu Tomáše Akvinského De ente et essentia. Kol. Novák připouští, že vyjde-li se z tohoto pojetí, spor tu vskutku je, ale projevuje určité výhrady proti Tomášovu pojetí. Nejprve uvádí, že toto pojetí popírá, o několim řádek dále však doznává, že jej nemůže popírat, protože nerozumí významu dvou termínů, jichž Tomáš při jeho formulaci používá. Poznamenávám na okraj, že termíny "implicite" a "explicite", o něž se tu jedná, znamenají (jak ostatně Novák sám správně ukazuje) potenciálně a aktuálně. Já však zde nyní nemám v úmyslu obhajovat Tomášovu nauku: k tomu, abych dosáhl cíle, tj.abych ukázal neudržitelnost Novákovy teze D, mi, jak se domnívám, dostačí to, co již řekl Novák sám.
Vyjdu z Novákova tvrzení, že bytí (např.lidství) je formální příčinou jsoucna (např.Sokrata). Předpokladem tohoto tvrzení zřejmě je, že ve všech jednotlivých jsoucnech je i nějaká materiální příčina (subjekt).Formální a materiální příčina jsou totiž korelativa, jedna není myslitelná bez druhé. Uvažujme nyní dále: Mezi singulárním bytím, např.mezi Sokratovým lidstvím, a jednotlivým člověkem, Sokratem, musí být nějaká distinkce. O jakou distinkci se tu jedná? Novákova vyjádření k té věci jsou málo srozumitelná: Soudí, že bytí "zachycujeme" abstraktními pojmy, kdežto jsoucno pojmy konkretními. Konkretní a abstraktní pojmy "zachycují" prý "vlastně totéž", neliší se prý žádnou diferencí, kterou by jeden pojem "zachycoval" a druhý ne. V zápětí však tvrdí,že abstraktní pojem "zachycuje" lidství samo, kdežto konkretní pojem toto lidství a navíc ještě jeho subjekt čili nositele.Toto druhé vyjádření však, jak se zdá, odporuje prvnímu. Zdá se mi, že však mohu prokázat spornost Novákova pojetí, ať je mezi singulárním bytím (např.Sokratovým lidstvím) a singulárním jsoucnem (Sokratem) libovolná distinkce. Jakákoli distinkce mezi entitami x,y je totiž buď slučitelná s jejich reálnou identitou anebo nikoli ( v tomto druhém případě se jedná o reálnou distinkci). Připustí-li Novák mezi jednotlivým bytím a jsoucnem reálnou identitu, je to ve sporu s jeho předpokladem, že je bytí formální příčina (každá příčina je totiž reálně, a to alespoň neadekvátně odlišná od svého účinku). Rozhodne-li se Novák pro druhou možnost a připustí-li mezi jednotlivým bytím a jsoucnem distinkci reálnou, ocitne se ve sporu se svou tezí, že je bytí konstitutivním aktem.
Konstitutivní akt je totiž zvláštním případem formální příčiny, jež by však v tomto zváštním případě fungovala jako příčina účinná. Tento závěr je ovšem ve sporu s Novákovým předpokladem. Důkaz Novákovy teze o reálné identitě esence a existence spočívá tedy, jak se domnívám, na sporných předpokladech, a jedná se proto o důkaz neplatný.

S pozdravem Stanislav Sousedík.

Děkuji panu prof. Sousedíkovi za odpověď, a ve své reakci bych se rád postupně vyjádřil k několika bodům v ní obsaženým.

1) Pan profesor ve své odpovědi uvádí, že popírám jím předložené pojetí konkrétních a abstraktních termínů, a zároveň doznávám, že je nemohu popírat, protože nerozumím pojmům explicitního a implicitního označování. To nevystihuje zcela to, co jsem měl na mysli. Má popření se týkala konkrétních tezí, nikoliv celé teorie, a moje neschopnost zaujmout stanovisko se týkala také jedné konkrétní teze, totiž tvrzení, že konkrétní pojem označuje či vyjadřuje vše to, co je v individuu – nebylo mi totiž jasné, zda termínem “implicite” je míněna virtuální, (tj. v širokém slova smyslu aktuální), nebo pouze potenciální obsaženost (tj. vlastně neobsaženost) v pojmu, a rovněž mi nebylo jasné (což jsem však jasně nevyjádřil), zda vztahem označování je míněn vztah pojmu k jeho formálnímu anebo k materiálnímu předmětu. Protože však prof. Sousedík nehodlá zatím toto pojetí dále v argumentaci dále používat, domnívám se, že přesné vyjasnění tohoto bodu zatím není nutné.

2) Prof. Sousedík argumentuje, že v každém jsoucnu musí být materiální příčina, je-li v něm formální příčina, neboť tyto dvě příčiny jsou korelativa (to je zřejmě namířeno proti mému tvrzení, že subjektivní potence aktualizovaná např. lidstvím je “čirá”, tj. prostá jakékoliv aktuální determinace). Mám pochyby o tomto argumentu, neboť se domnívám, že ačkoliv pojem formální příčiny je korelativní, jeho korelátem není pojem materiální příčiny, nýbrž pojem formálního účinku – tj. vlastně pojem jsoucna jakožto formálně zapříčiněného. A to proto, že korelátem příčiny obecně je účinek, a tedy korelátem každé příčiny je její účinek, a tedy i korelátem formální příčiny je její účinek. Korelativní vztah tak vlastně platí mezi konkrétními a abstraktními pojmy: např. bílý-bělost, člověk-lidství; neboť konkrétní pojmy vyjadřují formální účinky formálních příčin vyjádřených odpovídajícími abstraktními pojmy. Ještě jinak to lze vyjádřit tak, že korelátem formy je sice subjekt, ovšem subjekt jakožto nositel této formy, nikoliv jakožto jsoucí v potenci k této formě. Korelativní vztah mezi konkrétními a abstraktními pojmy je východiskem celé mé úvahy. Na okraj dodávám, že i tomistická ontologie počítá se jsoucny postrádajícími materiální příčinu – totiž se separovanými formami, tj. anděly.

3) Prof. Sousedík interpretuje moji pozici následovně:

Soudí, že bytí "zachycujeme" abstraktními pojmy, kdežto jsoucno pojmy konkretními. Konkretní a abstraktní pojmy "zachycují" prý "vlastně totéž", neliší se prý žádnou diferencí, kterou by jeden pojem "zachycoval" a druhý ne. V zápětí však tvrdí, že abstraktní pojem "zachycuje" lidství samo, kdežto konkretní pojem toto lidství a navíc ještě jeho subjekt čili nositele. Toto druhé vyjádření však, jak se zdá, odporuje prvnímu.

Uznávám, že mé formulace nejsou skutečně příliš jasné. Pokusím se nyní lépe vysvětlit, co jsem měl na mysli. Oním “vlastně totéž” jsem neměl na mysli nic víc, než že oba pojmy se neliší diferencí, nýbrž pouze tím, že jsou opačnými členy korelativní dvojice (a od této odlišnosti jsem právě odhlédl). Pokusím se to ukázat na příkladu: podobný (ne zcela shodný) vztah je např. mezi pojmy prodej a koupě – oba také vyjadřují “vlastně totéž”, jen ze vzájemně opačného hlediska. Přitom však zároveň platí, že striktně vzato jde o pojmy neslučitelné: žádná koupě není prodej a žádný prodej není koupě; prodat vilu a koupit vilu je značný rozdíl.
Pokud jde o to, co zachycuje konkrétní pojem: svá tvrzení jsem nemínil tak, jak je chápe prof. Sousedík, tj. že konkrétní pojem zachycuje lidství a navíc jeho subjekt. Podle mého názoru konkrétní pojem obecně zachycuje subjekt formy jakožto formou zdokonalený (příp. ustavený). To, co je pojmem vyjádřeno, tedy není sama forma, nýbrž pouze její účinek. Konkrétní pojem neobsahuje to, co abstraktní pojem a něco navíc, forma není nijak “částí” svého účinku (a tedy ani předmětu konkrétního pojmu), přestože se “v něm” nalézá: je jeho principem.

4) Profesor Sousedík vznáší otázku po povaze distinkce mezi formální příčinou a jejím účinkem. Tato otázka skutečně “visí ve vzduchu”, a přiznám se, že si netroufám na ni odpovědět – prosím, aby následující úvahy byly chápány spíš jako váhavý pokus než jako definitivní stanovisko. Ohledně této otázky vidím následující problémy:
Především mám značné pochybnosti o smysluplnosti použití pojmu distinkce (a zvláště reálné distinkce) mimo oblast jsoucen, zejména na formální příčiny. Neboť co je odlišné, je odlišné nějakou určitostí, a určitost je akt. Pokud bychom si mysleli i akty jakožto určité (mající určitost), upadla by naše úvaha do nekonečného regresu (každý akt[n] by vyžadoval pro svoji odlišnost další akt[n+1]). Jinak lze argumentovat i takto: co je určité (a tedy co je odlišné), to je. Ale vše co je, je jsoucno.
Domnívám se proto, že pojem určitosti a v důsledku toho i pojem distinkce nemůžeme používat na jsoucna a akty jednoznačně, nýbrž analogicky: zatímco pro jsoucna “určitý” znamená “formálně určený”, pro akty “určitý” znamená “formálně určující”. Tím je však vyřešeno pouze použití pojmu distinkce v “homogenních případech” – na dvě jsoucna nebo na dva akty, ne na jsoucno a akt zároveň. Ptáme-li se na distinkci mezi např. člověkem a lidstvím, jde zde u obou členů o totéž formální určování, a rozdíl je ten, který vyjadřujeme opačnými slovesnými rody. Ale když říkáme člověk je určený lidstvím a lidství určuje člověka, nepredikujeme tím zřejmě o člověku a o lidství dvě rozdílné formy (aktivní určování a pasivní určování), které by snad byly principem distinkce mezi nimi, neboť to by opět vedlo do regresu. Musíme tedy předpokládat, že vzájemná distinkce je dána čistě vzájemným korelativním postavením, vyjádřitelným gramaticky aktivem a pasivem, nebo uchopitelným jako vztah příčiny a účinku – tím jsme ovšem nijak nevysvětlili její povahu.
Dále, zdá se, že k abstraktním pojmům dospíváme určitou činností rozumu (formální abstrakcí) z konkrétních pojmů. To by ukazovalo na to, distinkce mezi nimi je snad podobné povahy jako distinkce mezi diferencemi: pouze intencionálně aktualizovaná naším rozumem, v samotném předmětu však pouze virtuální. Proti tomu sice svědčí korelativní vztah příčina-účinek, který, jak se zdá, implikuje neslučitelnost a tedy reálnou distinkci. Není však i tento korelativní vztah dán pouze způsobem uchopení předmětu naším myšlením – vždyť konkrétní pojmy jako takové, kterými prvotně myslíme základní jednotky reality, jsoucna, se na první pohled korelativními nezdají: teprve pochopíme li určitost (vlastně přesněji “to určité”) jako formální účinek, vyvstává potřeba myslet jeho příčinu.
Jak tuto otázku zodpovědět, nevím. Pro další diskusi budu předpokládat, že mezi bytím a jsoucnem je možné připustit reálnou distinkci, ovšem s vědomím, že není dána nějakou formální určeností obou členů, a že tento termín musí velmi pravděpodobně být aplikován analogicky: bytí a jsoucno určitě nejsou “res et res”.

5) Zbývá odpovědět na argument prof. Sousedíka dokazující spor v mé koncepci na základě dilematu, které spočívá v tom, zda se připustí či nepřipustí mezi jsoucnem a bytím reálná identita. Pochybnosti o tom, zda připuštění možnosti reálné identity mezi formou a jejím účinkem skutečně vede ke sporu, jsem vyjádřil výše, ale předpokládejme, že schůdná je pouze druhá možnost. Prof. Sousedík tvrdí, že v tomto případě by bytí mělo povahu účinné příčiny – mně však není zřejmý důvod, proč by tomu tak mělo být. Naopak se domnívám, že lze poukázat na mnoho rozdílů, které vylučují, že by bytí bylo účinnou příčinou. Důvody lze shrnout do následujícího argumentu: Každá účinná příčina je jsoucnem, je vnější příčinou, dává akt svému účinku. Ale žádné bytí není jsoucnem (nýbrž principem jsoucna), ani vnější příčinou (nýbrž vnitřní příčinou), ani nedává akt svému účinku (nýbrž aktem svého účinku je). Tedy žádné bytí není účinnou příčinou.
Dále mohu poukázat na argument, podaný v mém druhém příspěvku, jehož závěrem je, že alespoň jeden akt každého subjektu je konstitutivní – z čehož vyplývá nespornost konstitutivního aktu.
Konečně, domnívám se, že můj úvodní důkaz není třeba vázat na pojem konstitutivního aktu. Za předpokladu totiž, že jak esence, tak existence jsou uznány za akty simpliciter, tj. vzhledem ke svému principiátu, kterým je jsoucno (jak činí, jak se zdá, např. Gredt, který nazývá esenci formativním a existenci entitativním aktem), pak aniž předpokládáme, že jsou to konstitutivní akty, je jedinou možností, jak uniknout důsledku jejich reálné identity, připustit, že jsou vzájemně podřazeny a že jeden z nich – předpokládejme že existence – přistupuje k subjektu již nějak – předpokládejme esenciálně – aktuálnímu. To je však možné pouze tak, že tento subjekt buď už je jsoucnem, a pak je existence akcidentem a nikoliv principem dotyčného jsoucna, nebo nikoliv, pak ale esence je principem tohoto ne-jsoucna, a nikoliv jsoucna, které vznikne až přistoupením existence, a kromě toho by tento subjekt zřejmě musel být nějak aktuální (neboť nějak určený) a přitom nejsoucí. Obě možnosti se tedy zdají sporné i bez použití pojmu konstitutivního aktu.

S pozdravem a s omluvou za čím dál tím delší odpovědi

Lukáš Novák

V replice kol. Nováka shledávám mnohé, co se mi nezdá dosti srozumitelné.Reagovat budu pouze na to, co se přímo týká mnou kritizovaného důkazu kolegovy teze D.
Pokusil jsem se ukázat, že Novákův důkaz teze D není validní, protože spočívá na předpokladech, které jsou logicky sporné. V rámci Novákova pojetí musí být totiž mezi bytím a jeho subjektem nějaká distinkce. Ať však tuto distinkci pojmu jako reálnou nebo nějakou jinou, vždy to vede ke sporu s předpokladem, že je bytí zvláštním případem formální příčiny, totiž konstitutivním aktem.
Co k tomu říká kol.Novák? Kolega s chvályhodnou čestností připouští, že neví, o jakou distinkci se tu jedná. Je-li tomu tak, navrhuji, abychom diskusi prozatím přerušili. Má-li totiž důkaz teze D nevyjasněné předpoklady, je sám nevyjasněný, a nemohu jej proto kritizovat (ale ovšem také ne přijmout).

S pozdravem Stanislav Sousedík

Ve své poslední replice navrhl prof. Sousedík prozatím přerušit naši diskusi, neboť zatím nejsem schopen vyjasnit předpoklady důkazu své teze, což činí důkaz sám nevyjasněným. Já na pokračování diskuse, která pro mě byla velmi zajímavá a podnětná, nechci trvat, přece bych se však ještě rád ve třech bodech vyjádřil k důvodu, který pro její přerušení prof. Sousedík uvádí.
1) Ačkoliv jsem v minulé replice připustil, že nevím, jaká je distinkce mezi bytím a jsoucnem, pro účely další diskuse jsem navrhl, aby byla tato distinkce prozatím považována za reálnou, u vědomí toho, že to ještě (zhruba řečeno) neimplikuje reifikaci či hypostazování bytí.
2) Mezi předpoklady mého důkazu se nenachází předpoklad o povaze distinkce mezi bytím a jsoucnem, proto se domnívám, že je důkaz na rozhodnutí této otázky nezávislý. Mimoto jsem v poslední replice – možná málo srozumitelně – navrhl jistou reformulaci svého argumentu, která by jej, jak se domnívám, učinila ještě méně závislým na pojmech, jako je bytí či konstitutivní akt, které se zdají prof. Sousedíkovi problematické.
3) Ve svých posledních dvou replikách jsem vyjádřil jisté námitky proti argumentaci pana profesora, pomocí níž dovozuje, že předpoklad reálné distinkce mezi bytím a jsoucnem vede při mém chápání ke sporu. Tyto námitky by podle mého mínění měly být zodpovězeny, pokud by prof. Sousedík chtěl na tomto svém tvrzení v trvat (samozřejmě pouze pokud by se rozhodl pokračovat v diskusi).
Na závěr (jde-li skutečně o závěr naší diskuse) bych chtěl prof. Sousedíkovi poděkovat za to, že mi zajímavou diskusí s ním poskytl cennou příležitost ke kritickému prověření vlastních názorů, odhalení jejich problémů a jejich lepšímu promýšlení.

S pozdravem Lukáš Novák

Repliky kol. Nováka obsahují někdy cenné postřehy (dávám mu např.zapravdu v tom, že korelátem formální příčiny je formální účinek, nikoli materiální příčina). Jedná se však o dílčí postřehy, které se nedotýkají jádra problému, o který se v naší diskusi jedná. Problém, o který se jedná, spočívá výlučně v tom, je-li platný Novákův důkaz teze D ("Esence a existence jsou reálně totožné,a splývají reálně s bytím") podaný v jeho prvním příspěvku. Kol. Novák mi s ohledem na mé popchybnosti týkající se tohoto důkazu nabízí jeho "reformulaci" (jež je ve skutečnosti novým, sice zajímavým, ale podle mého mínění rovněž neplatným důkazem teze D). Rád někdy později vysvětlím, v čem spatřuji vady tohoto nového, prozatím však vedu s kol.Novákem diskusi pouze o jeho důkazu prvním. A tak tedy ještě jednou k němu.
Kol. Novák ve své poslední replice (5) uvádí, že je tento jeho důkaz nezávislý na tom, jaká je distinkce mezi bytím a jsoucnem (resp.mezi bytím a jeho subjektem). V tom mu dávám za pravdu: Vždyť jsem se i sám pokusil ukázat, že jsou předpoklady Novákova důkazu sporné,ať je ona distinkce jakákoli.Kol.Novák mě nicméně vybízí, abych ještě zřejměji ukázal, že jsou předpoklady jeho "důkazu"logicky sporné i tehdy, kdyby byla distinkce , o kterou se jedná, reálná. Pokusím se to tedy vysvětlit ještě jasněji.
Kol. Novák vychází z těchto předpopkladů:

1. Každé bytí je formální příčina.
2. Každý formální účinek je reálně opdlišný od své příčiny.
3. Formálním účinkem každého bytí je jeho subjekt.
4. Každá subjekt je reálně odlišný od svého bytí.
5. Subjekt bytí je o sobě naprosto čirá potence, jejíž aktualita pochází pouze od od jeho bytí (jež je proto jeho "konstitutivním aktem").

Co z těchto Novákových předpopkladů vyplývá? Jestliže vše,co je v nějakém subjektu x aktuální, pochází z nějaké od něj reálně odlišné příčiny y, pak příčina y vytváří ono x z aktuálního "nic" a je tedy nikoli formální, nýbrž účinnou příčinou (a to Bohem, shodneme-li se s celou tradicí křesťanské filosofie, že stvořit něco z ničeho může jenom Bůh).
Sporu se dopouští kol.Novák tím, že na jedné straně charakterizuje bytí jednotlivých jsoucen jako formální příčinu, na druhé straně to však bezděčně popírá, protože z jeho předpokladů plyne, že se o formální příčinu nemůže jednat.
Spokojí-li se kol.Novák tímto vysvětlením, musím nyní i já jemu poděkovat za jeho vtipnou argumentaci, jež mě v jednom bodu (viz výše)přiměla k revizi mého původního vyjádření. Prosím jej o závěrečné slovo k první části naší diskuse a navrhuji, abychom ji pak obnovili začátkem příštího roku. Námětem by mohl být např.Lukášův druhý důkaz teze D.

S pozdravem S. Sousedík.

V poslední replice se prof. Sousedíkovi myslím podařilo vystihnout jádro sporu. Pan profesor zde jasně vyslovuje svůj argument, na základě něhož se domnívá, že je třeba odmítnout i možnost reálné distinkce mezi bytím a jsoucnem jako spornou, neboť by činila z bytí účinnou příčinu produkující svůj účinek z ničeho. Pokud bych se s podaným vysvětlením spokojil, navrhuje prof.Sousedík tuto část diskuse uzavřít.
Mě však podaný argument, alespoň zatím, neuspokojuje, a pokusím se ukázat proč.
Prof. Sousedík rekonstruuje moji pozici v následujících pěti bodech:

1. Každé bytí je formální příčina.
2. Každý formální účinek je reálně opdlišný od své příčiny.
3. Formálním účinkem každého bytí je jeho subjekt.
4. Každá subjekt je reálně odlišný od svého bytí.
5. Subjekt bytí je o sobě naprosto čirá potence, jejíž aktualita pochází pouze od od jeho bytí (jež je proto jeho "konstitutivním aktem").

Z těchto bodů se mohu zcela ztotožnit s prvními čtyřmi, s pátým pouze částečně. Nepřijatelná je pro mě formulace “aktualita pochází od bytí”, neboť tato formulace právě, jak se mi zdá, svádí k chápání kauzálního působení bytí na způsob eficientní kauzality. Mojí tezí je, že aktualita každého jsoucna je jeho bytím, neboť aktualita je to čím je jsoucno aktuální - jsoucí, a to je jeho bytí. To, co od bytí pochází, je aktuální subjekt sám, nikoliv jeho aktualita.
Na základě podaných pěti předpokladů pak prof. Sousedík staví svůj argument:

Jestliže vše,co je v nějakém subjektu x aktuální, pochází z nějaké od něj reálně odlišné příčiny y, pak příčina y vytváří ono x z aktuálního "nic" a je tedy nikoli formální, nýbrž účinnou příčinou (a to Bohem, shodneme-li se s celou tradicí křesťanské filosofie, že stvořit něco z ničeho může jenom Bůh).

Pokusím se nyní tento argument poněkud formálněji vyjádřit, abych mohl přesněji formulovat svoji námitku. Zdá se mi, že argumentu je možno rozumět takto:

A) Každá příčina, která působí svůj účinek z ničeho, je účinnou příčinou (a Bohem).
B) Ale každá příčina, která působí vše to, co je v účinku aktuální, působí svůj účinek z ničeho.
C) Tedy každá příčina, která působí vše to, co je v subjektu aktuální, je účinnou příčinou (Bohem).
D) Ale bytí působí vše to, co je v účinku aktuální.
E) Tedy bytí je účinnou příčinou (Bohem).

Domnívám se, že tento argument, skládající se ze dvou úsudků, trpí ekvivokací v pojmu působení. Tím je totiž možné myslet buď působení formálně kauzální, nebo eficientně kauzální. Eficientně působit znamená být jsoucnem, které dává nějaké pasivní potenci akt (edukuje akt z nějaké pasivní potence). Formálně působit znamená být aktem, který se sám sděluje nějaké pasivní potenci, tj. být dokonalostí nějakého subjektu. Formální příčina svůj účinek v jistém smyslu “neprodukuje”, spíše ho “konstituuje”. Vztah mezi oběma druhy příčin a jejich společným účinkem je podle mého mínění následující: účinná příčina edukuje z pasivní potence akt, který je formální příčinou konstituující účinek, a tím (účinná příčina) produkuje účinek. V daném argumentu je proto třeba provést distinkci. Premisu A lze přijmout pouze ve smyslu eficientně působí, nikoliv však ve smyslu formálně působí. Proto i závěr C lze přijmout jen ve smyslu eficientního působení. (K premise B se zatím nebudu vyjadřovat – “transeat minor”). Premisu D naopak připouštím pouze ve významu formálně působí (a jenom to plyne z mé definice bytí), nikoliv ve významu eficientně působí. Proto mohu také odmítnout závěr E, neboť ve druhém úsudku (C,D => E) došlo k rozdvojení středního pojmu.
Zatím se mi proto zdá, že chce-li prof. Sousedík trvat na tomto argumentu (pokud jsem jej ovšem správně zreprodukoval), musí buď dokázat jednu z premis v popíraném smyslu, nebo zachránit vyplývání důkazem logické ekvivalence formálního a eficientního působení. Možná by proto bylo lépe se zatím ještě zdržet u diskuse mého původního argumentu, ať už nyní, či po Novém roce – to však nechávám na úvaze a chuti pana profesora.

S pozdravem Lukáš Novák

Domnívám se, že kol.Novák rozvedl větami A-D myšlenku mého argumentu správně. Pouze ve větě D „ale bytí působí vše to, co je v účinku aktuální“ by mělo stát místo „v účinku“ „v subjektu“. Celá věta D včetně Novákovy distinkce tedy zní“: „Bytí působí na způsob formální příčiny vše to, co je v subjektu aktuální“. A proti tomu namítám:

Působí-li bytí na způsob formální oříčiny vše to, co je v jeho subjektu aktuální, pak buď:
1) subjekt se vším, co je v něm aktuální, nemá účinnou příčinu ( což je za předpokladu platnosti kauzálního principu) logicky sporné,
anebo
2) je účinná příčina (Bůh) totožná s příčinou formální, což je – z již dříve objasněných důvodů – rovněž logicky sporné.
Domnívám se proto, že důkaz kol.Nováka vychází z předpokladů, které jsou logicky sporné.

Ve svojí předchozí replice jsem rozvedl do formy dvou sylogismů námitku prof. Sousedíka, na níž jsem poté reagoval provedením distinkce. Profesor Sousedík nejprve podal drobné upřesnění mé reformulace, za které děkuji – omylem jsem “pomíchal” termíny “subjekt” a “účinek” (které nicméně v daném případě věcně koincidují). Dále však, jak se zdá, upustil od hájení tohoto argumentu, a místo toho vznáší námitku proti premise D “Bytí působí na způsob formální příčiny vše to, co je v subjektu aktuální”, kterou jsem připustil. Tvrdí, že platí-li D, pak buď (1) subjekt se vším, co je v něm aktuální, nemá účinnou příčinu, nebo (2) je účinná příčina (Bůh) totožná s příčinou formální – obojí však vede ke sporu. Na tuto námitku odpovídám tím, že popírám konsekvenci (vyplývání) mezi premisou D a disjunkcí (1) nebo (2). Proto prosím prof. Sousedíka o její důkaz (či ozřejmení vyjádřením druhé, zamlčené, premisy).

S pozdravem Lukáš Novák

Kol. Novák mě žádá, abych ukázal, že z jeho věty D plyne disjunkce „subjekt se vším, co je v něm aktuální, buď nemá účinnou příčinu nebo je jeho účinná příčina totožná s příčinou formální“. Pokusím se o to:

1) Věta D: Bytí působí na způsob formální příčiny vše to,co je v subjektu aktuální.
2) Není tudíž pravda, že je v subjektu něco aktuální, co není účinkem formální příčiny.
3) Účinná příčina je buď totožná s formální příčinou anebo není totožná s formální příčnou.
4) Závěr: Tudíž subjekt se vším, co je v něm aktuální, buď nemá účinnou příčinu (je-li totiž účinná příčina od aktuální odlišná) anebo je jeho účinná příčina totožná s formální.

Okrajová poznámka: Kol. Novák se pozastavuje nad tím, že jsem se ve své replice nezabýval jeho kritikou argumentu (A,B,C,D,E) uvedeného v jeho replice 6. Domnívám se naopak, že ve své odpovědi (11) nevěnuji pozornost ničemu jinému.K tomu na vysvětlenou: Zmíněný důkaz A-E je podle mého mínění platný, protože není pravda, co proti němu Novák namítá, že totiž „trpí“ ekvivokací. Výraz “kauzální působení“ neznamená totiž, jak uvádí Novák, „buď působení formálně kauzální anebo eficientně kauzální“ (asi jako „kohout“ znamená buď ptáka nebo zařízení na uzavírání potrubí), nýbrž znamená to, co je oběma těmto typům kauzálního působení analogicky společné (srov. J.Gredt, Elementa, II, § 749). Domnívá-li se kol. Novák přesto, že ve větě D smí mít slovo “působení“ výlučně význam „působení na způsob formální příčiny“, pokusil jsem se mu ve své replice (11) ukázat, že i za toho předpokladu vyplývá z D buď závěr E anebo jiná, ovšem rovněž ke sporu vedoucí věta.

V poslední replice jsem požádal prof. Sousedíka o důkaz, že z předpokladu D plyne, že subjekt bytí buď nemá účinnou příčinu, nebo je jeho účinná příčina totožná s formální příčinou (bytím). Prof. Sousedík nato předložil následující argument:

1) Věta D: Bytí působí na způsob formální příčiny vše to,co je v subjektu aktuální.
2) Není tudíž pravda, že je v subjektu něco aktuální, co není účinkem formální příčiny.
3) Účinná příčina je buď totožná s formální příčinou anebo není totožná s formální příčnou.
4) Závěr: Tudíž subjekt se vším, co je v něm aktuální, buď nemá účinnou příčinu (je-li totiž účinná příčina od aktuální odlišná) anebo je jeho účinná příčina totožná s formální.

K tomu bych řekl následující: Uznávám, že tvrzení (2) plyne z tvrzení (1). Domnívám se však, že závěr (4) formálně nevyplývá pouze z premis (2) a (3) – zdá se mi, že stále zbývá vyjádřit ještě jednu premisu, která zůstává zamlčena. Domnívám se však, že ji vzhledem k jasné formulaci argumentu mohu formulovat sám; myslím že musí znít následovně:

(P) Co je účinkem jedné příčiny, nemůže být zároveň účinkem jiné příčiny.

Z této premisy a z tvrzení (2) pak plyne dílčí závěr, že to, co je v subjektu aktuální, není účinkem jiné příčiny než bytí, a z toho již lze přibráním analytického předpokladu (3) odvodit závěr (4).
Nicméně, právě v premise (P) spočívá podle mého mínění chyba tohoto argumentu. Tvrdím totiž, že tato premisa je pravdivá a dokazatelná pouze v úzkém následujícím smyslu: co je účinkem jedné příčiny, nemůže být zároveň v tomtéž smyslu účinkem jiné příčiny. Slovy v tomtéž smyslu míním to, že dvojí kauzální závislost je vyloučena pouze vzhledem k příčinám téhož typu: tedy například jeden a tentýž účinek nemůže být (adekvátně) závislý na dvou účinných příčinách, nebo na dvou formálních příčinách. Nic však nebrání současné závislosti na jedné účinné a jedné formální příčině, neboť se jedná pokaždé o závislost v jiném smyslu. Pokud však premisa (P) platí pouze v tomto omezeném smyslu, pak i dílčí závěr vyvozený z (P) a (2) má tuto omezenou platnost: jeho obsahem je pouze to, že co je v subjektu aktuální, není formálním účinkem ničeho jiného než bytí. Z toho pak ovšem neplyne, že nemůže existovat nějaká příčina jiného druhu (např. účinná) odlišná od formální příčiny, která by tentýž účinek působila jiným druhem působení. Že účinná příčina vedle formální dokonce existovat musí, je možné nahlédnout ze vzájemného vztahu formální a účinné příčiny, který jsem se pokusil objasnit ve své replice (11):

Vztah mezi oběma druhy příčin a jejich společným účinkem je podle mého mínění následující: účinná příčina edukuje z pasivní potence akt, který je formální příčinou konstituující účinek, a tím (účinná příčina) produkuje účinek.

Formální příčina totiž nemůže sama sebe edukovat z pasivní potence; proto potřebuje účinnou příčinu, která formu edukuje a tím eficientně způsobí svůj účinek, který je zároveň formálním účinkem edukované formy (např. oheň edukuje z vody teplotu a tím vodu ohřívá: teplá voda je tak současně účinkem ohně a své teploty: ohně eficientně, teploty formálně). V tom není žádný rozpor, neboť závislost na formální a účinné příčině je pokaždé jiného druhu. Na okraj uvádím, že zamlčená premisa (P) ve svém omezeném smyslu je důležitou součástí mého původního argumentu pro totožnost esence a existence: neboť pokud by byly tyto principy reálně odlišné, znamenalo by to, že jeden a tentýž účinek (jsoucno) má dvě formální příčiny (konstitutivní akty): esenci (formativní akt) a existenci (entitativní akt). Můj úvodní argument vlastně spočívá ve vyvrácení všech možností, jak by taková situace mohla nastat.
Abych tedy uzavřel svoji reakci na upřesněnou námitku prof. Sousedíka: Prosím pana profesora, aby za předpokladu, že souhlasí s mojí rekonstrukcí zamlčené premisy, podal důkaz, že platí i v tak širokém smyslu, který umožňuje logicky správný průběh argumentu (tj. aby zdůvodnil, že to, co je účinkem příčiny jednoho druhu, nemůže být zároveň účinkem jiné příčiny, a to ani jiného druhu). Pokud s mojí rekonstrukcí zamlčené premisy nesouhlasí, prosím ho, aby premisu formuloval sám (a případně dokázal); a pokud se domnívá, že jeho argument žádnou zamlčenou premisu nepředpokládá, aby uvedl, podle které platné obecné formy úsudku (např. ve kterém modu které figury sylogismu apod.) vyplývá závěr (4) z předpokladů (2) a (3).
Na závěr bych ještě chtěl reagovat na druhou část repliky prof.Sousedíka (“Okrajová poznámka”).
Prof. Sousedík píše, že se pozastavuji nad tím, že se nezabýval mojí kritikou jeho argumentu. To je možná nedorozumění. Měl jsem na mysli pouze to, že prof. Sousedík upustil od dalšího formálního dokazování správnosti svého argumentu, který jsem napadl distinkcí, a pokusil se závěr dokázat do určité míry nezávisle na tomto argumentu (tj. bez využití premisy C a tím i jejích předpokladů A a B).
Pokud jde o mé vyjádření, že argument (A,B,C,D,E) trpí ekvivokací, bylo nepřesné: ekvivokace není podle mého názoru v argumentu přítomna simpliciter, ale pouze pokud uvažujeme každou premisu v jejím pravdivém (dokazatelném) smyslu.

S pozdravem Lukáš Novák

Kol. Novák správně upozorňuje, že můj argument uvedený v replice (14) zahrnuje i nevyslovenou premisu (P). Novákovu formulaci této premisy považuji vpostatě za správnou, pokusím se ji nicméně pro potřebu naší diskuse jednak přesněji vyjádřit, jednak obsahově zúžit. A tak tedy má tato premisa znít takto:

(P) Co je bezprostředním účinkem formální příčiny, nemůže být zároveň bezprostředním účinkem eficientní příčiny.

Podle toho je tedy např. oheň eficientní příčinou teploty vody (tj. určitého jejího akcidentu), tento akcident je pak formální příčinou toho, že je ona voda teplou vodou. Bezprostředním účinkem každé stvořené eficientní příčiny je totiž pouze forma, nikoli kompozitum touto formou specifikované a determinované. Necháme-li stranou stvořitelskou kauzalitu boží, můžeme říci, že žádná eficientní a formální příčina nemohou mít týž bezprotřední účinek, protože se jejich účinky nutně reálně liší (účinkem eficientní příčiny je forma, účinkem formy je touto formou determinované nebo specifikované kompozitum). Premisa (P) je tedy podle mého mínění zcela v pořádku a spolu s ní i celý můj argument.
Průběh naší diskuse mě vede k domněnce, že jedním ze zdrojů Novákova (podle mého mínění mylného) pojetí bytí, je jeho (podle mého mínění) neujasněný pojem formální příčiny. Kdyby bylo bytí „konstitutivním aktem jsoucna“, musilo by bytí nejprve z ničeho stvořit svůj subjekt (a chovat se tedy nikoli jako formální příčina, nýbrž jako z ničeho tvořící eficientní příčina, tj. Bůh) a poté tento subjekt teprve na způsob formální příčiny determinovat. Že takové pojetí obsahuje spor, jsem již, myslím, ukázal.
Shrnuji: Pokud kol. Novák neví, zda se bytí a jsoucno liší reálně, spočívá jeho důkaz proti tomistické reálné distinkci mezi esencí a bytím na neujasněných předpokladech. Přikloní-li se však k mínění, že se jsoucno a bytí liší reálně, spočívá tento jeho důkaz na předpopkladech logicky sporných.

V poslední replice prof. Sousedík upřesnil zamlčenou premisu (P) své námitky, takže nyní jeho argument zní takto:

1) Věta D: Bytí působí na způsob formální příčiny vše to,co je v subjektu aktuální.
2) Není tudíž pravda, že je v subjektu něco aktuální, co není účinkem formální příčiny.
P) Co je bezprostředním účinkem formální příčiny, nemůže být zároveň bezprostředním účinkem eficientní příčiny.
3) Účinná příčina je buď totožná s formální příčinou anebo není totožná s formální příčnou.
4) Závěr: Tudíž subjekt se vším, co je v něm aktuální, buď nemá účinnou příčinu (je-li totiž účinná příčina od aktuální odlišná) anebo je jeho účinná příčina totožná s formální.

Právě této premisy se nyní bude zřejmě týkat další spor. V předchozím svém příspěvku jsem totiž její pravdivost zpochybnil, a požádal prof. Sousedíka o její důkaz. Ve své odpovědi prof. Sousedík tuto premisu v upřesněné formě zdůvodňuje, jak se zdá, následovně (dovolím si argument pro snazší orientaci opět vyjádřit v sylogistické formě):

(I) Forma se reálně liší od kompozita (které konstituuje).
(II) Ale bezprostřední účinek každé eficientní příčiny je forma.
(III) Tedy bezprostřední účinek eficientní příčiny není kompozitum.
(IV) Ale bezprostřední účinek formální příčiny je kompozitum.
(P) Tedy bezprostřední účinek formální příčiny není bezprostředním účinkem eficientní příčiny.

Tento argument spočívá především na premisách (II) a (IV), které vycházejí ze způsobu, jakým prof. Sousedík rozumí vztahu formální a eficientní kauzality. V této replice se pokusím naznačit, proč toto pojetí, které prof. Sousedík předložil v poslední replice, nepokládám za správné, a proč tudíž také popírám obě zmíněné premisy (to je moje “formální” odpověď na podaný argument).
Nejprve se budu věnovat otázce, co je obecně bezprostředním účinkem formální příčiny. Podle prof. Sousedíka je jím kompozitum formy a formou určeného subjektu. V čem spočívá problém tohoto pojetí? Problémy jsou podle mého mínění dva. Za prvé, zdá se, že je do formálního účinku nepatřičně zahrnut i subjekt formy – jakoby i on byl závislý na formě jakožto na své příčině. Za druhé, kromě subjektu je do účinku zahrnuta samotná forma: ale to se zdá být sporné, neboť forma by tak byla v témž ohledu zároveň příčinou i (částečným) účinkem, což jsou však korelativní, a proto neslučitelné pojmy. Navíc, zdá se, že takto je vztah formální příčina – formální účinek chápána vlastně na způsob vztahu část – celek (tomu nasvědčuje i použití termínu “kompozitum” pro celek subjektu a formy), čímž vlastně hylemorfická analýza kolabuje v atomistickou. Co je tedy obecně formálním účinkem, když jsem popřel, že by jeho součástí byl jak subjekt, tak samotná forma? Domnívám se, že je jím to, co scholastikové nazývali denominace (denominatio), a co lze vyjádřit jako to formou zformované, nakolik je to zformované: tj. např. účinkem lidství je člověk, nakolik je člověkem, účinkem teploty je teplé nakolik je teplé atd. (V poslední replice jsem tvrdil, že formálním účinkem teploty je teplá voda; tato formulace byla nepřesná a vyžaduje opravu: teplá voda není závislá na teplotě jako na formální příčině “celá”, ale pouze co do své denominace “teplá”.) Přitom je třeba rozlišovat mezi denominací, a formou, která ji působí: denominace je vlastně konkrétní (akcidentální nebo substanciální) jsoucno, zatímco příslušná forma je formální příčinou tohoto jsoucna. Klíčová odlišnost mého pojetí od pojetí prof. Sousedíka spočívá v tom, že nepokládám obecně za účinek formy ani formu samotnou, ani její subjekt, ani obojí dohromady, nýbrž něco třetího, co forma v subjektu působí, a co nazývám po vzoru scholastiků denominací.
Nyní ke druhé otázce: Co je obecně účinkem účinné příčiny? Podle prof. Sousedíka je to forma edukovaná účinnou příčinou z pasivní potence. Podle mého mínění je to naopak formální účinek této formy, totiž jí ustavené jsoucno. Proč je tomu tak? Domnívám se, že velice jednoduše proto, že každý účinek je jsoucno. Neboť pouze jsoucna mají bytí, a být příčinou znamená dávat bytí. To lze ukázat i z jiného hlediska: Proč vůbec zavádíme pojem eficientní příčiny? Domnívám se, že proto, že se ukazuje, že kontingentní jsoucna mohou existovat pouze jakožto účinky. Účinná příčina je tedy odpovědí na otázku po principu jsoucna, a proto jejím principiátem – účinkem musí být právě jsoucno, jinak by jejím zavedením otázka po principu jsoucna nebyla zodpovězena: místo principu jsoucna bychom nalezli princip formy jsoucna. Pokud by bezprostředním účinkem eficientní příčiny nebylo jsoucno, ale forma, znamenalo by to, že žádné jsoucno nemá eficientní příčinu (ale pouze formální příčinu). Jinými slovy, jsoucna by musela po stránce eficientní kauzality pocházet buď od ničeho, nebo od sebe samých – obojí se však zdá nemožným.
Proto se domnívám, že ačkoliv působení účinné příčiny spočívá v tom, že edukuje formu z pasivní potence, přesto účinkem účinné příčiny není tato forma, nýbrž to, co tato forma formálně působí, tj. její formální účinek. Způsobit (eficientně) účinek totiž znamená dát mu bytí. A bytí účinku není podle mého mínění nic jiného, než jeho forma. Formu jako takovou nelze způsobit, dát jí bytí, neboť forma, jsouc nikoliv jsoucnem, ale principem jsoucna, se nikdy nemůže stát subjektem bytí. Když účinná příčina edukuje formu z pasivní potence, nepředává své působení formě, ale spíše předává formu vznikajícímu jsoucnu. Účinek eficientní příčiny je tedy totožný s formálním účinkem formy edukované účinnou příčinou z pasivní potence. Je-li tedy formálním účinkem lidství člověk, nakolik je člověkem, pak účinkem účinné příčiny člověka (ať je jí cokoliv) je rovněž člověk, nakolik je člověkem; a je-li formálním účinkem teploty teplé nakolik je teplé, pak eficientním účinkem např. ohně je rovněž teplé nakolik je teplé (v tomto smyslu je i v tomto bodě rovněž třeba opravit mé vyjádření z minulé repliky: účinkem ohně je sice teplá voda – ovšem pouze nakolik je teplá, nikoliv nakolik je vodou, nebo určitého tvaru atd.) – a nikoliv teplota: teplota je forma, kterou oheň jakožto účinná příčina dává svému účinku: je bytím teplého (nakolik je teplé), a podle předpokladu, který jsem přijal, je bytí reálně odlišné od jsoucna, jehož je bytím.
Domnívám se proto, že premisy (II) a (IV) nejsou pravdivé, a proto neplatí důkaz premisy (P), a v důsledku toho ani celá námitka prof. Sousedíka.

S pozdravem Lukáš Novák

Naše diskuse nás přivedla k prvnímu důležitému závěru: Rozumíme-li termínu „formální“ a „účinná kauzalita“ tak, jak mu rozumí tradice aristotelské filosofie (z jejíhož pojetí jsem při své argumentaci přirozeně vycházel), je Novákův výklad bytí jako konstitutivního aktu a zvláštního případu formální příčiny logicky sporný. To ovšem kol. Nováka nezavazuje vzdát se svého důkazu, a to ze dvou důvodů:

1. Považuje aristotelské pojetí za mylné a uvádí proti němu tři námitky Zdá se mi, že tyto námitky prozrazují, že si kol.Novák aristotelské pojetí kauzality pojetí nevykládá správně (to není žádná hanba, nejedná se zdaleka o věc banální). Pokusím se proto toto pojetí níže krátce načrtnout a ukázat, že se Novákovy námitky proti němu zakládají na nedorozumnění.

2. Nabízí místo aristotelského výkladu kauzality svou vlastní teorii. Novákův výklad této jeho teorie mi není zcela jasný a nebudu se proto tou věcí prozatím zabývat. Upozorním pouze Nováka povšechně na úskalí, jemuž se při dalším rozvíjení této své právě vznikající teorie bude muset vyhnout, nemá-li být výsledek logicky sporný.

AD 1) Aristotelská tradice rozeznává čtyři typy příčinnosti, a to na základě různých typů bezprostředních účinků, které jednotlivé příčiny vyvolávají. Bezprostředním účinkem eficientní příčiny (která není Bohem) je forma edukovaná ze subjektu. I subjekt i edukovaná forma jsou příčinami celku, jemuž se říká, (protože zahrnuje obě tyto příčiny jako své části), „kompozitum“. Forma je formální příčinou tohoto celku, tj. pochází od ní, že je celek určitým způsobem determinován či specifikován. Subjekt je materiální příčinou tohoto celku, tj. pochází do něj, že je celek individualizován. „Kompozitum“ je tedy celek,  jenž je determinován (specifikován) formou a individualizován subjektem (látkou). Ohřeje-li tedy např.oheň vodu v nádobě, edukuje z její potenciality na způsob eficientní příčiny určitou formu (v našem příkladě určité jsoucno, totiž akcident „teplota“), a nyní materiální kauzalitou subjektu a formální kauzalitou formy vznikne celek, teplá voda. Jak materiální tak formální příčina jsou příčinami téhož celku, ale různým typem kauzality. Díky teplotě získané od ohně je celek toho, co je obsaženo v nádobě, teplý, a díky vodě, která v nádobě byla, než jsme ji dali na oheň, je onen celek touto teplou vodou.

A nyní k Novákovým námitkám:

První námitka: „Zdá se, že je do formálního účinku nepatřičně zahrnut i subjekt formy – jako by byl i on závislý na formě jako na své příčině“.
Odpověď: Z uvedeného výkladu vyplývá, že účinkem formální příčiny je celek (=kompozitum) po stránce své specifikace, nikoli subjekt.

Druhá námitka: „Kromě subjektu je do účinku zahrnuta samotná forma, ale to se zdá být sporné, neboť forma by pak byla v témž ohledu zároveň příčinou i (částečným) účinkem“.
Odpověď: Z uvedného výkladu vyplývá, že účinkem formální příčiny je celek, nikoli formální příčina sama. Vlatnosti celku jako takového nejsou vlastnostmi jeho komponent. Vejdu-li do místnosti, kde je pouze jeden člověk, způsobím, že je tam nyní dvojice, ale tím, jsem se nestal příčinou sebe sama, vždyť jsem se přece příchodem do místnosti nestal (částečnou) dvojicí!

Třetí námitka: „Hylemorfická analyza kolabuje v atomistickou“.
Odpověď: Kompozitum utvořené dvěma atomy je celek, který přece není specifikován jedním a individualizován druhým atomem!

AD 2) Kol.Novák by podle mého mínění při budování své vlastní teorie měl přihlížet k tomu, že rozlišuje-li mezi eficientní a formální příčinností, může tak činit pouze s přihlédnutím k různým typům účinků, které vyvolávají. Pokud ve své teorii zastává stanovisko že je subjekt konstitutivního aktu zároveň účinkem formální a účinné příčiny, povede ho to asi k tomu, že na tomto subjektu rozezná různé stránky, z nichž jedna se bude vztahovat k příčině formální, druhá k příčině eficientní. Tím se ale ocitne ve sporu se svým tvrzením, že má subjekt veškerou svou aktuálnost od konstitutivního aktu, tj. od formální příčiny.- Vedle toho by měl kol.Novák přihlížet i k tomu, aby jeho teorie kauzality, jejíž výsledky mají k sloužit k popření reálné distinkce mezi esencí a existencí nebyly samy již na předpokladu nepravdivosti teze o takové distinkci založeny. Zdá se mi, že v jeho výkladech v replice (17) jsou k takovému cirkulu již určité náběhy.- O Novákově vlastní teorii však nechci prozatím dále diskutovat. Zajímá mě nyní hlavně, má-li kolega ještě nějaké připomínky k nauce aristotelské.

V poslední replice došel prof. Sousedík k závěru, že můj důkaz vychází z jiného než aristotelského pojetí formální a účinné kauzality, a že z hlediska aristotelské teorie je pojem bytí, jak jsem ho definoval, sporný. Netroufám si posoudit, nakolik je moje pojetí aristotelské, zdá se mi však, že v reakci na mé námitky se výklad aristotelského pojetí, který podal prof. Sousedík, přiblížil mému pojetí natolik, že rozdíly jsou irelevantní pro otázku spornosti či nespornosti pojmu konstitutivního aktu. To se, mimo jiné, pokusím ukázat v odpovědi na reakce prof. Sousedíka na mé námitky.

A) Problém formální kauzality

1) Na moji námitku, že do formálního účinku je nepatřičně zahrnut celý subjekt, pokud je účinkem kompozitum, odpovídá prof. Sousedík takto: “Z uvedeného výkladu vyplývá, že účinkem formální příčiny je celek (=kompozitum) po stránce své specifikace, nikoli subjekt.”. Pokud to prof. Sousedík míní tak, že subjekt není účinkem formy simpliciter a co do celé své dokonalosti, nýbrž pouze nakolik je určený formou, pak mezi námi v této otázce není sporu. To přesně míním slovy “účinkem teploty je teplé, nakolik je teplé”. To ovšem znamená, že obecně může existovat nějaká “část” nebo stránka subjektu, která není účinkem formy. Proto se mi nezdá výstižné nazývat účinek formy celkem a kompozitem, neboť to se zdá implikovat, že celý subjekt (a celá forma) je účinkem formy.

2) Na moji námitku, že do formálního účinku je nepatřičně zahrnuta forma a tak se stává účinkem sebe sama, prof. Sousedík odpovídá: “Z uvedeného výkladu vyplývá, že účinkem formální příčiny je celek, nikoli formální příčina sama. Vlastnosti celku jako takového nejsou vlastnostmi jeho komponent.” Domnívám se, že tato odpověď námitku neodstraňuje. Jestliže je forma částí svého vlastního bezprostředního a adekvátního účinku, pak je bezprostředně kauzálně závislá sama na sobě, je příčinou a účinkem vzhledem k témuž, a to je spor. Tento úsudek z celku na část není založen na obecném předpokladu, že vlastnost celku (zde kauzální závislost na formě) je vlastností části, nýbrž na speciálních předpokladech daných povahou kauzality. Každá část bezprostředního a adekvátního účinku buď je kauzálně závislá na příslušné příčině, nebo nikoliv. Pokud ano, moje námitka platí. Pokud ne, pak ovšem účinek není adekvátním účinkem této příčiny, neboť adekvátní účinek vzhledem k nějaké příčině je takový účinek, který na ní závisí cele a zároveň vyčerpává její působení – což je spor s předpokladem. Forma buď přijímá své bytí od formy (tj. od sebe sama), což je spor, na který poukazuji, nebo nikoliv, pak ale není zahrnuta v adekvátním účinku formy. Lze to ukázat i jinak: Není kompozitum, pokud není forma, která je formálně působí. Ale není forma, pokud není kompozitum, jehož je částí a mimo nějž nemůže existovat. To je kruhová vzájemná podmíněnost, která je sporná.
Prof. Sousedík ilustruje svoje stanovisko příkladem: “Vejdu-li do místnosti, kde je pouze jeden člověk, způsobím, že je tam nyní dvojice, ale tím, jsem se nestal příčinou sebe sama, vždyť jsem se přece příchodem do místnosti nestal (částečnou) dvojicí!” Domnívám se, že tento příklad nedokazuje to, co má (spíše naopak). Pokud míníme dvojicí dvě existující jsoucna, pak jsem se nestal příčinou dvojice – dvojice existovala po celou dobu současné existence obou lidí. Pokud míním dvojicí dvě jsoucna přítomná na blízkých místech (např. ve stejné místnosti), pak dvojice vznikne mým příchodem do místnosti: protože se stanu příčinou od sebe odlišného akcidentu – přítomnosti v místě - , který společně se mnou, druhou osobou a jejím akcidentem místa je dostatečnou podmínkou existence dvojice. Takto pojatá dvojice je tedy komplex dvou osob a dvou akcidentů, avšak není celá kauzálně závislá na své části (mé osobě), jako to (zdá se) tvrdí prof. Sousedík o kompozitu a formě. Na mé osobě je závislý pouze můj akcident místa. Dvojici způsobím ne tím, že ji celou přivedu do existence, nýbrž tím, že ji doplním poslední komponent – a jen tímto komponentem je na mě dvojice kauzálně závislá. O formě a kompozitu však prof. Sousedík tvrdí, že forma zároveň působí celé kompozitum, a zároveň je jeho částí. Analogie toho by byla, kdybych já byl schopen způsobit existenci sebe sama, druhého člověka i našich obou akcidentů místa – což je nemožné, právě kvůli kauzálnímu kruhu.
Pokud by prof. Sousedík trval na tom, že forma je příčinou kompozita stejným způsobem, jako já jsem příčinou dvojice, když vejdu do místnosti, pak bych s ním souhlasil – s tím ovšem, že ani kompozitum, ani dvojice nejsou adekvátními účinky uváděných příčin, neboť na nich nezávisejí zcela, tj. všemi svými částmi a stránkami. A tou částí kompozita, která jediná skutečně závisí na formě, (tj. analogátem akcidentu místa, který jedině způsobím příchodem do místnosti), je podle mého názoru pouze to, co jsem nazval denominací: a sice subjekt formy, nakolik je formou zdokonalený – tak, jak jsme se na tom shodli v bodě 1). Domnívám se (možná se mýlím), že ke stejnému závěru dospěli (aspoň někteří) aristotelikové ve druhé scholastice.

3) Na moji námitku, že hylemorfická analýza kolabuje v atomistickou, prof. Sousedík odpověděl poukazem na rozdíl, který zde nepochybně je: že totiž jím podaná analýza počítá s určitým vzájemným působením obou částí kompozita (individualizace a specifikace). Samozřejmě uznávám existenci tohoto a jiných rozdílů, chtěl jsem pouze poukázat na zásadní podobnost, která spočívá v tom, že obě analýzy pokládají principy jsoucna za části jsoucna. Domnívám se však, že diskuse o tomto bodě by nás zavedla příliš daleko, proto jej prozatím opustím.
Shrnu-li nauku o formální kauzalitě, tak, jak vyplývá z odpovědí prof. Sousedíka na mé námitky, zdá se mi, že je následující: Adekvátním bezprostředním účinkem formy je podle prof. Sousedíka buď celek, který je tvořen subjektem, nakolik je tento formou zdokonalený (tj. tím, co já bych nazval denominací), a formou, nebo pouze subjekt nakolik je formou zdokonalený (to pokud bude prof. Sousedík chápat kauzalitu formy vzhledem ke kompozitu na způsob kauzality člověka vzhledem k dvojici lidí v místnosti). V každém případě se myslím oba shodneme na tom, že kromě subjektu o sobě a formy zde existuje ještě cosi třetího, totiž “subjekt nakolik je zdokonalený formou” neboli ona “denominace” či dokonalost, kterou forma subjektu uděluje (odlišná od subjektu o sobě, protože vlastní bytí subjektu obecně není závislé na formě, a odlišná od formy, neboť forma je její příčinou) , a že tato denominace je (částečným nebo úplným) účinkem formy. Jediná odlišnost, která zůstává mezi mým stanoviskem a stanoviskem prof. Sousedíka je tedy, jak se zdá, otázka, zda forma je částí adekvátního účinku sebe samé, či nikoliv. Pokud by se v této otázce prof. Sousedík přiklonil k řešení analogickému jeho příkladu, shodli bychom se zcela.

B) Problém eficientní kauzality

Ve své odpovědi se prof. Sousedík nezabýval naším sporem ohledně příčinné kauzality. Zde trvá v podstatě jediná moje námitka proti pojetí, které pokládá formu za účinek účinné příčiny: a sice že pokud “působit” znamená “dávat bytí”, pak jednak nutně forma je jsoucnem – což vede podle mého mínění k nekonečnému regresu, platí-li princip, že každé jsoucno má formální příčinu (a forma tak přestává plnit funkci výkladového principu jsoucna: vykládali bychom totéž tímtéž – což je mimochodem také námitka proti atomismu), jednak tím zbavujeme jsoucna jako taková účinné příčiny, což odporuje principu kauzality.
Nicméně zdá se mi, že spor je zde možná pouze de nomine, neboť oba uznáváme, že působení účinné příčiny spočívá v tom, že edukuje formu z pasivní potence. Lišíme se pouze v tom, co v tomto procesu nazýváme účinkem – já to, co je zdokonaleno, nakolik je to zdokonaleno, prof. Sousedík formu, skrze kterou toto zdokonalení nastává.

Důsledky

Je-li tomu však tak, jak jsem popsal, pak se domnívám, že z předpokladů prof. Sousedíka nelze odvodit námitku dokazující spornost pojmu konstitutivního aktu. A to z následujícího důvodu: Jak zní v kostce námitka prof. Sousedíka? Můj oponent namítal (viz teze (4) v předchozím průběhu diskuse: Subjekt se vším, co je v něm aktuální, buď nemá účinnou příčinu (je-li totiž účinná příčina od aktuální odlišná) anebo je jeho účinná příčina totožná s formální.) proti pojmu konstitutivního aktu, že je-li vše, co je v subjektu aktuální, způsobeno konstitutivním aktem, pak nezbývá žádné místo pro eficientní příčinu: takže ta buď neexistuje, nebo je totožná s formální příčinou. Tento argument platí jen tehdy, předpokládáme-li, že jeden a tentýž účinek nemůže mít dvě adekvátní příčiny ani různého druhu. Aby to prof. Sousedík dokázal, předložil nyní diskutované pojetí formální a eficientní kauzality. Tvrzení, které chci nyní hájit, je toto:

(T) Buď platí pojetí eficientní a formální kauzality, které zastává prof. Sousedík, poté však mizí důvod nepřijatelnosti teze (4), nebo toto pojetí neplatí, pak je však teze (4) nedokazatelná.

Jaký je totiž důvod odmítnutí teze (4)? Necháme-li stranou zjevně konfuzní možnost, že by bytí bylo současně eficientní i kauzální příčinou, pak nepřijatelnost toho, že by subjekt neměl kauzální příčinu, zřejmě tkví v tom, že by to odporovalo principu kauzality. To je pravda – ovšem pouze tehdy, když chápeme eficientní kauzalitu tak, že účinkem je formou ustavené jsoucno, ne forma sama. Přistoupíme-li však na pojetí (nebo možná pouze odlišný jazyk) prof. Sousedíka, pak tentýž důvod, který dovoluje rozlišit účinky formální a účinné příčiny – totiž to, že pokládá za účinek účinné příčiny formu – současně dovoluje držet tezi (4) a připustit, že subjekt skutečně nemá účinnou příčinu: jako ji totiž ze předpokladu tohoto pojetí nemá žádné jsoucno! V tomto pojetí mají totiž jsoucna bezprostředně pouze formální příčiny, a nikoliv příčiny účinné – ty mají pouze jejich formy. Pokud by zde chtěl prof. Sousedík argumentovat porušením principu kauzality, souhlasil bych, s tím ovšem, že toto porušení je obsaženo už ve výchozím pojetí účinné kauzality jakožto vztahující se nikoliv ke jsoucnům, ale k formám. Pokud však toto pojetí přijmeme, pak to, že bytí je formální příčinou veškeré aktuality subjektu, nikterak neznamená, že toto bytí samo nemusí být (ve smyslu tohoto pojetí účinné kauzality) účinkem nějaké účinné příčiny, která je subjektu uděluje a tak jej zprostředkovaně působí. Zdá se mi tedy, že námitka je v každém případě neúčinná.

Protože se má odpověď opět stává neúměrně dlouhou, připojím na závěr již jen jednu poznámku. Prof. Sousedík píše: “Kol. Novák by podle mého mínění při budování své vlastní teorie měl přihlížet k tomu, že rozlišuje-li mezi eficientní a formální příčinností, může tak činit pouze s přihlédnutím k různým typům účinků, které vyvolávají.” Domnívám se, že kritériem rozlišení druhů kauzality nejsou různé účinky (to, totiž, co vyžaduje příčiny, je jsoucno; pokud tedy hledáme příčiny, hledáme příčiny jsoucna, a jsoucno je tedy účinkem) ale jednak různá povaha samotných příčin (jsoucno/princip jsoucna) a jednak způsob, jakým udělují bytí. Nic nebrání tomu, aby celé jsoucno bylo adekvátním účinkem dvou příčin různého druhu, bez rozlišení stránek vztahujících se k různým příčinám. Jak může být jedno a totéž jsoucno cele závislé jak na formální, tak na eficientní příčině, jsem myslím vysvětlil už dříve: formální příčina dává bytí tak, že sděluje sebe samu, účinná příčina dává bytí tak, že edukuje tuto formální příčinu z potence. Obě příčiny tudíž dávají svému účinku naprosto totéž bytí, každá však jiným způsobem.

S pozdravem Lukáš Novák

Zastávám stanovisko, že rozumí-li se termínu „formální“ a „účinná kauzalita“ ve smyslu aristotelské tradice, je Novákův výklad bytí jako konstitutivního aktu logicky sporný.Kol. Novák se hájí tím, že upozrornuje na omyly obsažené, dle jeho mínění, v aristotelském pojetí. Jeho námitky proti tomuto pojetí se zdály být původně tři, po vysvětlení se ukázalo, že jde pouze o námitka jedinou, totiž: „Do účinku formání příčiny je zahrnuta sama forma, což se zdá být sporné, neboť forma by byla zároveň příčinou i (částečným) účinkem.“
O mém vysvětlení, že formálním účinkem formy je celek po stránce své specifikace, nikoli forma sama, Novák soudí, že námitku „neodstraňuje“, a objasňuje své stanovisko takto: „Není kompozitum, pokud není forma, která je formálně působí. Ale není forma, pokud není kompozitum, jehož je částí a mimo nějž nemůže existovat“. Doufám, že rozumím tomuto Novákovu vyjádření správně, a považuji je za pravdivé. Nechápu pouze, jak jím je podepřeno Novákovo stanovisko. Kompozitum totiž po stránce své specifikace vskutku není, pokud forma nevyvíjí svou formální kauzalitu Na druhé straně (materiální) forma nemůže sice existovat mimo kompozitum, ale to neznamená, že na kompozitu kauzálně závisí. „Kauzálně záviseti na“ a „nemoci býti mimo“ jsou dva různé vztahy, z nichž druhý má větší extenzi než první. Novákova námitka se s nějvětší pravděpodobností zakládá na konfuzi těchto dvou pojmů, jinak postrádá smyslu.
Kritika příkladu, kterým jsem objasnil svůj výklad (mám na mysli příklad se vznikem dvojice) prozrazuje, že se kol.Novák dosud nezabýval aristotelskou teorií diskretní kvantity a počtu resp. čísla. Podle Aristotela jsou počty (dvou, tří,...čili dvojice, trojice...) zvláštní akcidenty afikující větší počet substancí (dvojice je jeden akcident afikující jednu substanci, k níž přidáme ještě jednu, trojice je akcident jiného druhu afikující o jeden prvek větší soubor substancí atd.). Základní informaci o této číselné teorii nalezne kol. Novák v:  J.Gredt, Elementa, § 184,185, hlubší, ale velmi jasný výklad problematiky podává např. A.Goudin, Philosophia iuxta inconcussa Divi Thomae dogmata ( v univerzitní knihovně je k dispozici pozdní vydání z r.1704). Vlivnou kritiku aristotelské teorie koncipoval G.Frege ve spisu Grunlegung der Arithmetik.
Připojuji osobní sdělení: před několika dny jsem byl neočekávaně pověřen výukou filosofie na theologické fakultě. Příprava přednáškového kursu, který jsem dosud nekonal, mi zabere čas, který jsem dosud mohl věnovat např. diskusi s kol. Novákem.Prosím proto jeho a případně další kolegy či kolegyně (jsou-li tací, kteří naši diskusi sledovali) za prominutí že ji prozatím přeruším. Diskuse byla pro mne osobně obohacením, a rád konstatuji, že mi byl kol. Novák výborným partnerem. Rád bych nyní několika slovy pouze naznačil, o čem bych se ještě, kdyby diskuse pokračovala, pokusil kol. Nováka přesvědčit.
Pokusil bych se ho přesvědčit, že každá formální příčina může vyvíjet činnost pouze v závislosti na nějakém od ní reálně odlišném subjektu, a dále že nemá pravdu, když tvrdí, že „každé jsoucno má formální příčinu“, protože existují poslední subjekty, totiž separované formy a první látka, které žádnou takovou příčinu nemají. Dále bych se ho snažil upevnit v přesvědčení, že bezprostředním účinkem stvořené eficientní příčiny je forma, kdežto poslední subjekty jsou buď věčné (podle Aristotela) anebo (podle Tomáše a jiných) jsou výlučným účinkem nestvořené eficientní příčiny, totiž Boha. V průběhu diskuse bych asi předložil k posouzení důkaz, že to, co kol.Novák – rozumím-li dobře – tvrdí, že totiž totéž může být adekvátním účinkem dvou příčin působících různým druhem kauzality,obsahuje logický spor.

V poslední replice prof. Sousedík oznámil prozatímní přerušení diskuse kvůli zaneprázdnění. Chtěl bych panu profesorovi upřímně poděkovat za nemalý čas, který věnoval diskusi se mnou, neboť pro mne představovala veliký přínos a obohacení. Vzhledem k tomu, že prof. Sousedík nevyloučil případné pokračování diskuse někdy později, pokusím se i v této replice reagovat na konkrétní sporné body mezi námi.
V poslední replice prof. Sousedík oprávněně kritizuje mé tvrzení, že mají-li se věci tak, že “není kompozitum, pokud není forma, která je formálně působí. Ale není forma, pokud není kompozitum, jehož je částí a mimo nějž nemůže existovat”, jde o spornou vzájemnou závislost. Skutečně musím uznat, že takto vystižená situace ještě žádný spor neimplikuje, a beru v tomto ohledu svoji námitku zpět. Domnívám se však, že předchozí námitky, které jsem podal v odstavci, z jehož závěru pochází tento citát, jsou stále platné, a že touto formulací jsem je pouze nešikovně shrnul. Na druhou stranu si však už nyní nejsem jistý, zda je těmito námitkami pozice prof. Sousedíka dotčena, vzhledem k jeho upřesnění, že kompositum je účinkem formy pouze po stránce své specifikace. Ještě jednou se tedy pokusím vyjádřit svoji pozici v této věci, a prosím prof. Sousedíka o vyjádření, zda je shodná s jeho, či nikoliv: tj. zda podle jeho mínění je či není samotná forma částí svého adekvátního formálního účinku.
Domnívám se, že forma nemůže být částí adekvátního účinku sebe samé, neboť každá část adekvátního účinku je kauzálně závislá na příčině, a tedy by forma byla kauzálně závislá sama na sobě, což je nemožné. Pokud se tedy termínem “kompositum” míní celý celek složený z formy a subjektu, není pravda, že kompositum je adekvátním účinkem formy: tím je naopak pouze specifikace, kterou forma kompositu udílí, a kterou jsem dříve po vzoru scholastiků nazval denominací. Prof. Sousedík namítá na moji kritiku jeho příkladu se vznikem dvojice, že tato kritika nebere ohled na aristotelskou teorii diskrétní kvantity jako akcidentu afikujícího soubory předmětů. To je pravda: nebylo mi totiž jasné, jak by vznik dvojice chápané jako akcident mohl dosvědčovat jeho tezi, že vlastnosti celku nejsou vlastnostmi jeho komponent. Domníval jsem se, že dvojice má být modelem celku, jehož komponenty jsou zmíněné dvě osoby. Pokud však dvojice není celek dvou osob, nýbrž akcident, který je formálně činí dvěma, pak mým příchodem do místnosti (předpokládáme-li, že dvojice vznikne až tehdy) nenastane situace, že by se část stala adekvátní příčinou celku a přece se nestala příčinou sebe sama. Dojde totiž jen k tomu, že jedno jsoucno (já) se stane příčinou jiného jsoucna (akcidentu dvojice), který není celkem neosahujícím ony dva subjekty, které afikuje. Proto stále nevidím, v čem tento příklad podporuje tezi pana profesora, že účinkem formy je celek sestávající z formy a subjektu.
Na závěr bych se chtěl vyjádřit k tezím, o kterých by mě prof. Sousedík chtěl přesvědčit v případném pokračování diskuse, a tak určitým způsobem definovat svoji pozici.

1. Každá forma může vyvíjet činnost pouze v závislosti na od sebe reálně odlišném subjektu. S touto tezí mohu souhlasit (s výhradou jisté pochybnosti ohledně reality oné odlišnosti), pokud připouští možnost, že subjekt formy je touto formou teprve ustaven. Důkaz toho, že existují takové formy, které svůj subjekt teprve ustavují, se pokusím podat níže. Moje jediná výhrada k této tezi je ta, že se domnívám, že není výstižné nazývat kauzální působení formy činností (leda snad analogicky), neboť tou se obyčejně rozumí procesuální výkon eficientní kauzality, nikoliv výkon formální kauzality.

2. Ne každé jsoucno má formální příčinu. Tato teze se mi zatím zdá prokazatelně nepravdivá: neboť co je určité, má formální příčinu. Ale každé jsoucno je určité, ergo. Maior platí, protože co je určité, má svoji určitost, a formální příčina (forma) je definována jako určitost věci.

3. Separované formy nemají formální příčinu. Kromě výše uvedeného argumentu spatřuji v této tezi ještě speciální problém, spočívající v samotném pojmu separované formy: Je zřejmé, že separované formy nemohou vykonávat formální kauzalitu, nejsou to tedy formální příčiny. Z jakého důvodu je však potom nazýváme formami? Vždyť pokud tak činíme, znamená to, že pojem formy je širší než pojem formální příčiny, a tedy má chudší obsah než pojem formální příčiny. Odstraníme-li však z pojmu formy znak, který se zdá být (quasi) specifickou diferencí formální příčiny vůči formě, totiž “princip určitosti jsoucna”, jaký rozumný obsah pojmu “forma” nám zůstane?

4. První látka nemá formální příčinu. Souhlasím, ovšem první látka není jsoucno; podle mého mínění se totiž první látka jakožto čirá potence nemůže vůbec nijak lišit od nicoty, neboť každá taková odlišnost by byla formou (dokonce, protože by byla první formou, byla by formou substanciální, a všechny ostatní formy by musely být již akcidentální). Proto také vlastně první látka není reálným posledním subjektem; tím je podle mého mínění substance, čili subjekt konstituovaný první formou, tj. takovou, po jejímž odstranění již nezbude nic než čirá potence (tj. formou, která nepřistupuje k ničemu aktuálnějšímu než k čiré potenci). Taková forma musí existovat, jinak by vůbec žádná forma nemohla existovat: neboť každá forma buď přistupuje k čiré potenci, nebo k subjektu určenému již nějakou jinou formou, a nelze postupovat do nekonečna. Pokud však taková forma existuje, musí nutně svůj reálný subjekt teprve konstituovat svým formálním působením: neboť nakolik je čirá potence pouze potencí, není sama o sobě ničím reálným, neboť vše reálné je určeno nějakým aktem.
   První neboli substanciální formy se tedy vyznačují tím, že v jejich subjektu není vůbec žádná předchozí aktualita, kterou by mu nebyly samy udělily. To jinými slovy znamená, že svůj subjekt teprve konstituují. Kdyby tomu tak nebylo, tj. kdyby jejich subjekt ještě nějakou od nich nepocházející aktualitu obsahoval, nebyly by prvními formami.
   Z toho, co jsem napsal, je zřejmé, že v mém pojetí koinciduje substanciální forma s esencí substance, neboť první látka k formě nic aktuálního nepřidává.