Děkuji Petrovi Hromkovi za odpověď na moji námitku, a také na ni rád odpovím. Bohužel však musím říci, že se mi zdá, že problém neřeší, a že o nedorozumění nešlo. Pokusím se nyní lépe než na Sázavě formulovat obtíž, kterou v Barwise-Etchemendyho řešení spatřuji.

Celý problém paradoxu lháře spočívá v určení pravdivostní hodnoty (PH) propozice, jež popírá svoji pravdivost. V modifikované Austinově teorii, jíž oba autoři užívají, se propozicí míní, pokud dobře rozumím, určitý druh události, konkrétně takový, kdy mluvčí skrze úspěšný protokol tvrdí, že jistá situace, k níž propozice referuje demonstrativní konvencí, je typu, který deskriptivní konvencí vyjadřuje protokol, skrze nějž je výpověď činěna. Propozice je pravdivá právě tehdy, pokud tomu tak skutečně tak je.

Z této definice podle mého názoru plyne, že vztah reference k nějaké konkrétní situaci pomocí demonstrativní konvence náleží k identitě každé propozice. Pokud by nenáležel, znamenalo by to, že PH každé propozice je nejednoznačná - neboť podle toho, kterou z konkrétních situací bychom považovali za referenta propozice, bychom dostali různé PH (příklad: propozice "kočka je na předložce" je pravdivá vzhledem ke konkrétní situaci, která obsahuje fakt, že kočka je na předložce, ale nepravdivá vzhledem k situaci, která daný fakt neobsahuje). Platnost určitých demonstrativních konvencí je tedy předpokladem určitosti PH propozic, a tedy i její určitelnosti.

Přijmeme-li pak dále ještě předpoklad, že pravdivostní hodnota každé propozice je závislá výlučně na uvedených dvou charakteristikách propozice, tj. na tom, k jaké situaci referuje a jaký typ situace o ní vypovídá - a tento předpoklad, zdá se, rovněž evidentně plyne z definic - pak z toho plyne, že oba tyto rysy propozice musí být naopak nezávislé na pravdivostní hodnotě propozice: neboť kruhová závislost je nemožná. Je-li to pravda, pak můžeme z principu u každé propozice tyto její dva rysy určit nezávisle na její PH, nebo definovat nějakou propozici tím, že určíme tyto dva její rysy.

Nyní uvažujme takto: Definujme propozici P, která je charakterizována referencí k situaci, která se skládá ze všech faktů, jejichž součástí je propozice P, a použitím protokolu " propozice P je nepravdivá ve smyslu asertivního lháře". Jaká bude pravdivostní hodnota této propozice? Předpokládejme, že nepravda, jak zní předložené řešení. Poté podle definice pravdy v naší teorii platí, že situace, k níž propozice P referuje, jíž je podle naší definice této propozice situace, která zahrnuje všechny fakty o propozici P, není toho typu, který propozice P vypovídá: jinými slovy, že prvkem této situace není fakt, že propozice P je nepravdivá ve smyslu asertivního lháře. Ale protože prvkem této situace jsou ex definitione všechny fakty o propozici P, musí být jejím prvkem fakt, že propozice P je pravdivá: neboť propozice musí být pravdivá nebo nepravdivá (princip bivalence je v teorii obou autorů zachován, rovněž to plyne z požadavku na koherenci světa 1b). To je však ve sporu s naším předpokladem, že faktem je, že propozice P je nepravdivá. Předpoklad nepravdivosti propozice tedy vede ke sporu stejně jako předpoklad pravdivosti (o kterém to ukázal Petr Hromek sám) - což je právě paradox. Podobně bychom mohli argumentovat o propozici popírajícího lháře, pro účely zpochybnění předloženého řešení však stačí poukázat alespoň na jeden paradox, který řešen není.

Co je klíčovým bodem, který dovoluje na rozdíl od kritizovaného řešení dospět k paradoxu? Jde právě o předpoklad, že každá propozice "rigidně" referuje k určité konkrétní situaci, a to nezávisle na tom, jakou má PH (obrazně řečeno, představíme-li si schéma austinovské teorie, že obě svislé šipky (i horní vodorovná) jsou "pevné"), a že to, ke které situaci referuje, je věcí stipulace autora propozice. Tento předpoklad se projeví prakticky v naší úvaze tak, že nám dovoluje určit zcela jednoznačně situaci, k níž propozice P referuje, a tak fixovat předpoklad, že fakt o pravdivostní hodnotě propozice je prvkem situace, o níž propozice vypovídá. Kritizované řešení naopak uniká paradoxu tak, že předem nepředpokládá žádnou konkrétní situaci, k níž propozice referuje, a teprve z pravdivostní hodnoty propozice dedukuje, k jaké situaci může referovat. Nyní přicházím k jádru kritiky. Uvedené totiž znamená, že celá kritizovaná úvaha se ve skutečnosti netýká konkrétní propozice, jejíž PH se hledá, nýbrž propozice nedostatečně definované, neboť u ní není jednoznačně určen její referent - konkrétní situace, k na níž se vztahuje typ situace propozicí vyjádřený. Ve skutečnosti se tím vlastně neřeší problém žádné jednotlivé propozice, pouze se hledají podmínky, kdy propozice určitého typu budou neparadoxní: z možných konkrétních propozic, které jsou instancí neúplné definice, se vyberou pouze ty, které k paradoxu nevedou: což jsou ty, které referují k situacím neobsahujícím fakt o PH této propozice. Onen "zákaz" propozice referující k totalitě světa ve skutečnosti znamená, že pro tuto konkrétní propozici, tj. pro propozici referující k celému světu a tvrdící svoji nepravdivost, se paradox vyřešit nepodařilo. Ale ono se to nepodařilo pro mnoho dalších propozic: konkrétně pro každou propozici užívající úspěšný protokol typu paradoxu lháře, která současně referuje k situaci obsahující fakt o pravdivostní hodnotě této propozice. Důsledek, který autoři řešení předkládají, totiž že tato propozice k takové situaci referovat nemůže, prakticky znamená buď to, že propozice, které by tak činily, jsou paradoxní, což je podstata mé námitky, nebo že takové propozice nemohou existovat. Hájit tuto druhou možnost by však znamenalo popírat schopnost všech mluvčích demonstrativně referovat k libovolné situaci, k níž si referovat přejí, tj. popírat možnost určitých demonstrativních konvencí. Což je empirická nepravda.

Pro ilustraci uvedu ještě jeden příklad, který se inspiruje příklady, které uvádí pro svoji teorii sám Austin ve svém článku Truth. Zaveďme si následující teorii pravdy cedulí, jako model pro austinovskou teorii pravdy propozic. Definujme ceduli jako obdélníkový předmět, který prostřednictvím nápisu popisuje nějaký objekt. Definujme pravdivost cedulí tak, že pravdivá cedule je taková, která pomocí nápisu vyjadřuje takový typ objektu, který je splňován konkrétním objektem, na který se cedule podle demonstrativní konvence vztahuje. Zaveďme dále přirozenou demonstrativní konvenci, že cedule nad vchody budov se obecně týkají těch budov, nad jejichž vchody visí (definovat další demonstrativní konvence není pro naše účely třeba), a přijměme deskriptivní konvenci pro nápisy, spočívající v běžné sémantice češtiny. Podle těchto definic a konvencí například cedule POŠTA visící na poště je pravdivá, ale cedule NÁDRAŽÍ visící tamtéž by byla nepravdivá (nebudu teorii komplikovat uvažováním selhání presupozic - to by bylo možné modelovat například cedulí KINO umístěnou dejme tomu na tramvaji). V našem modelu tedy cedule, nápis, objekt a typ objektu po řadě odpovídají propozici, protokolu, situaci a typu situace v austinovské teorii.

A nyní si představme budovu, nad jejímž vchodem visí cedule s nápisem BUDOVA S NEPRAVDIVOU CEDULÍ NAD VCHODEM. Jak bychom zhodnotili "řešení" paradoxu této cedule spočívající v tvrzení, že se cedule netýká budovy, na které visí, nýbrž nějakého jiného objektu (z čehož plyne, že tato budova nesmí být jediným objektem na světě!), nebo v tvrzení, že takové cedule není možné věšet nad vchody budov? Asi bychom právem argumentovali, že reference ke konkrétnímu objektu je součástí identity cedule (cedule, která k ničemu určitému nereferuje, není cedule, je to prostě kus plechu s nápisem), že než začneme zkoumat PH cedule, musíme vědět, k čemu referuje, neboť PH je závislá na referenci cedule a na obsahu jejího nápisu a nikoliv naopak, a že koneckonců není pravda, že se tato cedule vztahuje k jinému objektu, než k budově, na níž visí, neboť demonstrativní konvence, již jsme přijali, jasně říká, k čemu cedule nad vchodem budov referují, a to, že jsme tuto konvenci přijali, je stejný fakt, jako že ona cedule visí před námi nad vchodem.

A toto je v jádru podstata mé kritiky řešení referovaného Petrem Hromkem. Platnost demonstrativních a deskriptivních konvencí a tudíž determinovanost obou členů, které jsou navzájem propozicí vztahovány - tj. konkrétní situace a typu situace - je nutným předpokladem určování (i samotného nesení) PH u propozic. Proto se mi zdá, že každé řešení paradoxu, které předpokládá, že situace, k níž propozice referuje, je determinována ex post podle PH propozice a je tedy na PH propozice závislá, popírá své předpoklady.