BaROKNÍ SCHOLASTIKA
Daniel D. Novotný, poslední modifikace: 15. června
2009
pracovní verze!
Obsah
1. Otcové
Církve: prvotní reflexe křesťanského učení
2. Metodická
klasifikace křesťanských nauk..
3. Logická
analýzA základů teologie
4. Teologická
Syntéza – Metoda komentáře (k Sentencím)
5. Teologická
syntéza – Metoda organická (Summa)
6.
Filozofická syntéza – Metoda komentáře
7.
Filozofická syntéza – Metoda organická
8. Integrace
filozofických a teologických sytémů do jednotných “super-systémů”
9.
Filozofické základy morální teologie
10.
Systematizace morální teologie.
11.
Systematizace mystické teologie
Období tzv. post-středověké filozofie se
rozprostírá od Renezance po osvícenství. Toto období lze rozdělit na tři fáze
(pomocí terminologie kunsthistorie):
·
renezance
(rekonstrukce antického dědictví, počátek katolické reformy),
·
baroko
(vrchol reformy),
·
rokoko
(přechod k osvícenství).
Podle některých historiků
je baroko jedním z nejtvořivějších a nejskvělejších období západního
křesťanstva. Ve vědě přichází Koperník a Galileo, v literatuře Tasso a
Cervantes, ve výtvarném umění Michelangelo, El Greco a Bernini, v hudbě
Palestrina a Monteverdi. Tato hudebni tradice později vrcholí u Mozarta a
Beethovena.
V teologii,
filozofii a spiritualitě je baroko taktéž vrcholem katolického a křesťaského
myšlení. Je to věk Jana od Kříže, Suáreze, Descarta. Zde je třeba zmínit, že
baroko bylo přijato a rozvíjeno dokonce i v protestantském prostředí.
Clemens Timper ve svém díle Metaphysicae systema methodicum z r. 1604
uvedl barokní scholastiku na kalvínské univerzity, Cornelius Martini v r.
1605 na univerzity lutheránské.
Barokní scholastika má
dvě výrazné charakteristiky:
·
Struktura
·
Kontrapunkt
Obě tyto charakteristiky
lze samozřejmě nalézt i v jiných obdobích, obvšem v baroku jej
nacházíme v plné míře intenzity a síly.
Struktura je koordinované uspořádání částí do obsáhlého
celku. Ve vědě se projevuje hledáním jednotné teorie popisující a vysvětlující
veškeré pozorovatelné jevy. V hudbě vidíme vývoj od sonáty k symfonii.
Ve výtvarném umění nacházíme monumentálně komplexní struktury jako je basilika
Sv. Petra či Palác ve Versailles. K podobné systematizaci, jak uvidíme,
dochází v teologii, filozofii a spiritualitě.
Kontrapunkt je harmonické vyvážení dvou či více anti-tetických
elementů, jenž tvoří drama, dynamiku, vášeň. Kontrast světla a tmy, ponížení a
slávy, kříže a spásy.
Barokní autoři se
„specializovali na celistvost“: křesťanská moudrost byla celkovým vysvětlením
světa a žádná část tohoto vysvětlujícího celku nebyla pojímána zcela jako
striktně oddělená od tohoto celku. Barokní autoři usilovali o postižení a
kontemplaci všeho-míra. Baroko je vrcholem systematizace. Kontrapunt dodávalo
tomuto racionálnímu „podniku“ estetickou krásu a zkušenostní a intuitivní motivaci.
Baroko je vrcholem mystiky a mystické teologie.
Struktura se v baroku projevuje vášní po systematice, kontrapukt
hlubokou úctou k mystice.
K symfonii barokního
myšlení nedošlo náhle. Jedná se o kulminaci vývoje, který jde až
k církevním otcům. Lze rozlišit 11 fází („podob“) tohoto vývoje.
Tzv. Otcové Církve
prvních sedmi staletí usilovali o zachycení autentického křesťanského učení
především proti různým nesprávným či rozkladným projevům křesťanství, tzv.
herezím. Dříve či později se začali projevovat snahy o systematizaci víry, o
uvedení do souladu jejích jednotlivých části, „stavebních bloků.“
Teologický systém je
complexní, uspořádaný, celistvý a jednotný celek. Skládá se z doktrín,
základních kategorií a základního „objektu“ (Boha).
Origenés (185-254) se jako
první teolog pokusil o křesťanskou systematiku. Ve svém díle První Principy (před 231) rozděluje křesťanské
doktríny do čtyř knih: Bůh, svět, člověk, Písmo. Rozdělení není vždy důsledné;
např. kniha o Bohu diskutuje o tvorech a andělech, kniha o světě diskutuje o
Vtělení a o Bohu jako autorovi Starého a Nového Zákona.
Cyril Jerusalémský
(315-386) je znám osmnácti přednáškami Katecheze (350). Jsou rozděleny do následujících
sekcí: I. křest, pokání, víra (lekce 1-5), II. Otec (6-9), Syn (10-16), Duch
svatý (17), III. Vzkříšení, katolická církev, věčný život (18). Vidíme, že se
nejedná o příliš velký pokrok v celkové systematizaci.
Řehoř Nysský (335-394) v prologu ke své Velké Katechezi (385) explicitně poukazuje na nutnost systematického výkladu křesťanské nauky. Jeho knihu o čtyřiceti kapitolách lze rozdělit do tří částí: (1) Boží Jednota a Trojitost (k. 1-4), (2) Vtělení jako příčina obnovy člověka (k. 5-32), (3) Svátosti jako prostředky této obnovy (k. 33 – 40). Zde vidíme v počáteční formě vzorec, který bude převzat středověkou a post-středověkou scholastikou.
Theodoret (393-458) je
obsáhlejší ovšem méně systematický autor. Disputace
o výmyslech heretiků (435) má několik částí, z nichž pátá podává Epitome Božských Dogmat ve dvaceti devíti
kapitolách, jež jsou rozděleny do osmi sekcí: Bůh-Trojice (1-2), Stvořitel
(4-9), Prozřetelnost (10), Vykupitel (11-15), Boží atributy (16-17), Varia (křest,
eschatologie, atd. 28-29), sexuální morálka (24-27), pokání a askeze (28-29) –
obzlášť divně působí zařazení kapitoly o Božích atributech za kapitolu o
Vykupiteli.
Jan Damašský (675-749) je
poslední řecký teolog patristiky, autor Výkladu
pravé víry, třetí části Pramenu poznání
(743). Výklad je rozdělen do čtyř knih: Bůh, Stvořitel, Vtělení, Varia
(víra, křest, modlitba, Marie, atd.). Jan Damašský uvádí své dílo výtahem
z Aristotelovy logiky; naneštěstí je na Východě Jan Damašský uctíván, ale
jeho smysl pro systematickou logiku jen zřídkakdy náledován.
Po mezidobí asi čtyř
století relativního „temna“ si úkol systematizovat křesťanskou teologii znovu
vezmou za svůj západní autoři, Hugo od Sv. Viktora (1096-1141) a především Petr Lombardský (1100-1164), Magister
Sententiarum. Lombardský dal definitivní podobu systematice západního
křesťanského myšlení v knize Sententiae (1148-1151). Kniha je rozdělena do čtyř částí: 1. Bůh o sobě a jako
Stvořitel (48 distinkcí), 2. stvoření (svět, člověk, pád) (44 d.), 3. Vykupitel Kristus (milost, vtělení) (40
d.), 4. svátosti (prostředky spásy) (50 d.). Lombardova kniha je kompilací
patristických textů, práce “pozitivní” teologie, bez hlubšího logického
promyšlení. Hlavním zdrojem byly nauky Augustinovy (354-430). Lombardova
kompilace se těšila nesmírné úctě, jakožto shnutí Zjevení a Tradice.
Bonaventura nazývá Lombarda “magister, repletus sapientia de supernis.”
V polovině 11. století
již scholastikům (tj. ještě v období před Sentencemi) nestačí pouhá klasifikace
doktrín, zájem se nyní obrací na to, co vlastně ony doktríny přesně znamenají,
v čem spočívají jejich stěžejní pomy, jak souvisí s jinými doktrínami apod.
Jedná se o proces zvědečťování teologie. Toto zvědečťování teologie bylo sice
zpomalováno ze strany některých teologů, např. Bernard
z Clairvaux (1090-1153), Doctor Melifluus, nicméně nakonec se prosadilo.
Za první velké scholastické teology logicky-vědeckého ražení lze považovat Anselma z Cantebury (1033-1109), zvaný Doctor
Magnificus, a Petra Abelarda (1079-1142).
Od poloviny 12. století
(1150) do poloviny 13. století dochází k jedné z nejvýznamnějších duchovních
transformací Západu. V předchozím období čerpali Církevní otcové z bible a
případně z různých Platónem inspirovaných tradic s jeho poetickým,
imaginativních a religiózním stylem.
Několik Aristotelových děl (Kategorie,
Peri herm) bylo přeloženo Boethiem (476-525). Nyní se na Západ dostávají další a další Aristotelovy spisy a
Aristoteles okouzluje středověk svou empiričností, systematičností a obsáhlostí
– fyzika, psychologie, etika, logika, metafyzika, politologie, estetika, atd.
Zdá se, že Aristoteles ví téměř vše co lze vědět nezávisle na Zjevení. Navíc
přináší Aristoteles zásadní myšlenku, že věda ve striktním smyslu slova je
deduktivní systém z evidentních prvních axiomů. Díky tomuto systému poznáme
daný objekt vědy s jistotou z jeho příčin. Toto striktní pojetí vědy aplikují
středověcí myslitelé na teologii, což vede k jejímu nebývalému rozvoji.
Vrchol překladatelské
činnosti představuje dominikán William z Moerbecke (1215-1286), který dokončil překlad
Aristotelského korpusu mezi lety 1255-1278. Středověcí badatelé měli navíc k
dispozici práce muslimských filozofů a komentátorů, ibn Sina (980-1037) a ibn
Rušd (1126-1198). Inspirováni muslimskými vzory se křesťané pokusili o uvedení
Aristotela do souladu s křesťanskou vírou. Průkopníky mezi těmito křesťany
byli: Robert Grosseteste
(1175-1253), Roger Bacon (1214-1294) a Albert Veliký (1200-1280), Doctor
Universalis.
Vrchol integrace
Aristotelské filozofie do křesťanské teologie představuje Tomáš Akvinský (1225-1274), Doctor
angelicus a Duns Scotus (1265-1308), Doctor subtilis. Tomáš i Scotus napsali komentáře k některým,
i když nikoli ke všem Aristotelovým spisům. V pozdějších staletích se mezi
dominikány a františkány objevili velcí komentátoři k Tomášovým a Scotovým
komentářům, mezi nimi vynikají tito:
Tomisté: Kajetán (1468-1534; publikace 1496-1498), Francisco de Araújo (1580-1664, publikace 1617-1631)
Scotisté: Antonio de Aragon (Metafyzika 1496), Mauricio de Portu, Pierre Tataret (Fyzika 1495), atd.
Pomocí Aristotelovy
filozofické metody se středověkým myslitelům podařilo spekulativně sjednotit
nejen řecké, latinské a hebrejské myšlenkové tradice, ale zároveň i logicky a
argumentativně systematizovat křesťanské učení, tak jak bylo pozitivně
kompilováno Lombardem. Teologické systémy Bonaventury, Tomáše, a Scota
připomínají svým symetrickým řádem gotické katedrály, jež byly stavěny právě
v této době.
Jisté omezení
středověkých myslitelů spočívalo v tom, že používaly relativně nepružnou a
neorganickou metodu komentáře. V ideálním případě se komentátor snaží
pochopit myšlení někoho jiného spíše než formulovat a obhájit své vlastní
myšlenky. Jakkoli se často může podařit obojí, tj. správná interpretace a
obhajoba vlastního stanoviska, metoda sama spíše svádí k dezinterpretaci
anebo k potlačení vlastní argumentativní linie.
Příkladem originálního
rozvoje myšlenek v rámci danosti cizího textu může být Bonaventurův objev
čtyř „tajemství“ v Lombardově rozdělení Sentencí na čtyři knihy:
1.
Sublimitas esse divini (profundum aeternae
emanationis): Trojice a boží
stvořitelská moc.
2.
Vanitas esse creati (profundum creationis): svět, člověk, pád
3.
Meritum Christi (profundum incarnationis): utrpení Kristovo, vykoupení a milost
4.
Sacramentalis dispensatio (profundum sacramentalis
et efficacii perfecti medicamenti): uzdravení padlého člověka skrze svátosti a jeho povolání ke slávě
Barokní skotista Claude Frassen (1620-1711) lapidárně prohlašuje Boha za jediné
téma Sentencí. Bůh se manifestuje čtverým způsobem – podle čtyř knih Sentencí –
totiž v řádu božství, přírody, milosti a slávy:
1.
In ordine Divinitatis, subsistens,
operans, producens: Bůh
trvající, činný a tvořivý
2.
Juxta Naturae ordinem, craturas
producens, moderans et ordinans: Bůh tvořící a řídící tvory.
3. Secundum
supernaturalem Gratiae ordinem, hominum
salute in humanitate assumpta mediantem et molientem.
4. Denique ad ordinem Gloriae per sacramenta, tanquam per media necessaria et efficacia deducentem.
Pro bonaventuriány byly
Sentence důležitým textem přinejmenším do r. 1622, pro skotisty dokonce do r.
1702. Tomisté jevili méně zájmu o Lombarda, patrně díky Tomášově vrcholném díle
(Summa theologica), která se od Lombarda vědomě odpoutala.
Komentátoři Sentencí:
Velká trojka („The Big Three“): Bonaventura (1221-1274), Doctor Seraphicus, – Komentář k Sentencím (1250-1253); Tomáš Akvinský (1225-1274, Doctor angelicus vel communis – Komentář k Sentencím (1254-1256), Scotus (1265-1308), Doctor subtilis – Opus oxoniense (cca 1300)
Komentátoři Velké trojky:
Bonaventuriáni: Guillaume Vurilongus (1390-1463), Etienne Brulifer (-1499), Capuleus Cortonensis (publikace 1622). Celkem alespoň 4 v průběhu 138
let (1484-1622).
Scotisté: Franciscus Lychetus (1520), Philippus Faber (1564-1630), Laurentius
Brancatus a Lauria
(1612-1693), Marinus Panger (publikace
vybraných otázek v r. 1702). Celkem alespoň 31 v průběhu 222 let.
Tomista: Ioannes Capreolus (1380-1444) – Libri
Defensionum Theologiae Divi Doctoris Thomae de Aquino in Libros Sententiarum
(1432)
První kompletní
teologická syntéza byla formulována františkánským autorem, Alexandrem Haleským (1170/85-1245), zvaným Doctor
Irrefragabilis, a jeho žáky. Alexander také jako první křesťanský autor
bere Aristotela jako hlavní filozofickou autoritu. Alexandrova Summa
Theologica (asi 1236-1245) je rozdělena do tří knih. (1) (a) Boží
Jedinost, (b) Boží Tojice, (2) (a) zlo, (b) hřích, (3) (a) Vtělení, (b) zákon,
(c) milost a ctnosti. Kniha je poměrně komplikovaně rozdělena do různých oddílů
a pododdílů a ne zcela přehledná. Alexander má ovšem nesporný význam
v zavedení organické metody do teologie. Jedná se o první systematické
teologické dílo, kde je autor plně zodpovědný za celkovou strukturu i náplň.
Alexanderova organická
metoda byla brzy následována dvěma giganty středověkého myšleni: Bonaventura
publikoval svou teologickou syntézu v Breviloquium
(1257) a Tomáš ve dvou fázích v Summa contra
gentiles (1258-1264) a momumentální Summa
Theologica (1267-1273). Summa contra
gentiles
je rozdělena do čtyř knih:
1. Deus secundum seipsum (Bůh sám o sobě)
2.
Processus
creaturarum a Deo (Bůh jako původce tvorů – účinná příčina)
3.
Ordo
creaturarum in Deo sicut in finem (Bůh jako účelová příčina)
4.
Hominis
cognitio de divinis (lidské poznání božích věcí)
Vidíme, že téma čtvrté
knihy nevyplývá z předchozích témat a že by se asi spíše hodilo na
začátek. Summa Theologica je strukturovaná
lépe, totiž takto:
1. Bůh sám o sobě a Bůh
jako účinná příčina (119 kvestií)
2a. Bůh jako účelová příčina: Člověk a jeho
morální akty (obecně vzato) (114 kv.)
2b. Bůh jako účelová
příčina: Člověk a jeho morální akty (jednotlivě vzato, tj. ctnosti a neřesti)
(189 kv.)
3. Bůh jako účelová
příčina (napravující lidské nedostatky): Kristus (vtělení a vykoupení) a
svátosti (ustavené Kristem) (59+31 kv. nedokončená)
Summa Teologická je
vskutku mistrovské dílo. Obsahuje 512 kvestií, z nichž – pro zajímavost –největší
počet je věnován antropologii (303). Mnozí teologové Summu považovali za
završení veškeré teologie, dokonalý systém o němž snili dřívější Otcové a
učitelé církve. Podle Jana od Sv. Tomáše, jednoho z nejoddanějších
následovníků Tomášových, nemohla být Teologická summa napsána bez zvláštní
nad-přirozené pomoci. Jedná se o spekulativně mimořádně originální teologický a
jaksi mimochodem i filozofický systém.
Přes svou originalitu odpovídá struktura Teologické summy v hrubých
obrysech struktuře Lombardových Sentencí.
Po Tomášovi se teologové
neodvažovali o vlastní celkové teologické syntézy pomocí organické metody.
Dominikáni se rozhodli pro komentování a obhajobu Tomášovy syntézy proti
nejrůznějším pochybnostem a útokům. Na Summu proti pohanům sepsal klasický
komentář Sylvester Ferrarský a na Teologickou summu Thommaso de Vio, známý jako
Kajetán. Kajetánův komentář je obzvlášť zajímavý tím, že se nejedná o pouhý
komentář, ale o vlastní prvotřídní spekulativní výkon. Po staletí byl zaměňován
Kajetánův tomismus za Tomáše, dnes je často odsunut stranou jako neautentický.
Ovšem bez ohledu na to, zda Kajetán správně interpretuje Tomáše či nikoli je
třeba Kajetánův tomismus vzít jako kvalitní myšlenový útvar a posoudit jeho
filozofickou hodnotu i z jiného úhlu pohledu než je historická
autentičnost.
Jak Sylvester, tak Kajetán byli dominikáni. V barokní
době vznikly komentáře k Tomášovi i od členů jiných řádů, např. od Gabriela
Vazqueze SJ () či od mercedariána Zumela
známého jako “knížete dnešních tomistů”. Dokonce i členové františkánských řádů
napodobily Summu tím, že Bonaventurovy a Scotovy práce vydali ve formě Summy.
V této době se jasně projevuje horlivá snaha o nalezení
definitivního konečného systému. Řády a
jejich filozofové si byli ovšem vědomy rozdílů a nesouhlasu v mnoha detailech
svých system. To vedlo k různým harmonizačním systémům např. mezi filozofií
Bonaventury, Scota, Tomáše, Aegidia, a dokonce i Bernarda, později i Suareze.
Jediný řád, který se neúčastnil těchto harmonizačních snah byli dominikánští
tomisté – podle jejich přesvědčení definitivní system již nalezen byl a
jakákoli harmonizace by byla kompromis.
Tomistická syntéza metodou komentáře k Summě – Dominikáni: Kajetan
(1468-1534) Komentář celé ST, v deseti svazcích, Franciscus Sylvester
Ferrariensis (1474-1528) komentář na Summu proti pohanům, Domingo Banez (1528-1604) Komentář na ST
I a II, 4 svazky, Francisco de Araújo (1580-1664) Komentář celé ST
(1635-1647)
Tomistická
syntéza metodou komentáře k Summě – Jezuité:
Francisco de Toledo (1532-1596), komentář publikován teprve v r. 1869,
Gregorio de Valencia (1545-1603), komentář ve čtyřech svazcích, publikován v l. 1591-1563
Gabriel Vázquez (1549-1604), komentář k I, I-II, III v osmi foliantech (1598-1615).
Tomistická syntéza
metodou komentáře k Summě – další autoři:
Francisco Zumel (1540-1607), mercedarián, komentář k I, I-II, ve čtyřech svazcích (1585),
Franciscus SYLVIUS (1581-1649), komentář k I, I-II, ve čtyřech svazcích (1585),
Bonaventuriánská
syntéza formou Summy:
Petrus Trigosus SJ později OFMCap (1533-1593),
Sancti Bonaventurae Summa Theologica (1593)
Francesco
Coriolano, Summa
Theologica ad Instar Summae Sancti Thomae ex Operibus Sancti Bonaventurae (1622), sedm svazků;
Skotistická
syntéza formou Summy:
Angelus Vulpes (1590-1647),
Summa Sacrae Theologiae Joannis Duns Scoti
et Commentaria in Eiusdem (1622), deset svazků;
HIERONYMUS DE
MONTEFORTINO (1662-1738), Joannis Duns Scoti Summa Theologica ex Operibus Eius
Concinnata Juxta Ordinem et Dispositionem Summae Theologicae Divi Thomae
(1728-1732), pět svazků
„Harmonizace
Doktorů“
Felix Gabriel de Ascuto OFM (-1684), Bonaventura a Scotus
Matthias Hauzeur OFM (1589-1676), Bonaventura, Scotus, Hales, Augustin
Bonaventura Lingonensis OFM (1613-1673), Bonaventura a Akvinský
Marcus de Baudunio OFM (1606-1692), Bonaventura, Akvinský, Scotus
Francisco Macedo OFM (1596-1681), Akvinský a Scotus
Bernardus de SaYve OCist (1606-1692), Bernard a Akvinský
Rafaelle Bonerba OSA (1600-1681), Akvinský, Scotus, Aegidius
Joaqín Navarro SJ (1705-1780), Akvinský a Suárez
Středověcí filozofové
usilovali o vytvoření teologických systémů. Filozofie pro ně hrála pouze
pomocnou roli. Teologové se čistou filozofií zabývali pouze v kontextu
komentáře. Sami sebe za filozofy nepovažovali (filozof bylo označení pro pohanské filozofy). První pokus o filozofickou
syntézu vznikl v rámci aristotelského komentáře v Coimbře
v druhé polovině šestnáctého století mezi portugalskými jezuity Manuel de Gois (1543-1597), Balthasar Álvarez (1561-1630), Cosme de Magalhaes (1563-1624), Sebastiao do Couto (1567-1639). Coimbricenští nejen průběžně
komentují Aristotelův text, ale zároveň vřazují do komentáře systematická
pojednání k tématům, která Aristotelův text přináší. Tato systematická
pojednání ovšem nejsou nijak propojena, jedná se o „diskrétní“ jednotky. Větší míru systematičnosti přinesl Pedro da Fonseca ve svém komentáři k Metafyzice, kde mimo
jiné přináší i řecký text Aristotela a kde jeho systematická pojednání jsou
výrazně samostaně promyšlená. Možná právě pro svou originalitu nebyl Fonseca
pozván k práci na Coimbricenském kurzu, což byl původní plán.
Coimbricenští (ať už s Fonsecou či bez něho) jsou patrně prvním filozofickým
týmem v dějinách filozofie a jejich kolaborativní přístup a metoda
věcně-komentátorská by měl dodnes sloužit jako vzor.
Aristotelův spis Metafyzika je, jak víme, poměrně nesystematický,
s různými odbočkami. Metafyzikové se proto již přinejmenším od patnáctého
století snažili o systematická pojednání o jednotlivých tématech metafyziky,
např. Pico della Mirandola
(1463-1494), De Transcendentibus et Uno, Giovanni Crisostomo
Javelli OP (1488-1550), De Transcendentibus (1580) a Totius Philosophiae, Rationalis, Naturalis, Divinae et Moralis,
Compendium, Diego Mas OP (1553-1608), Metaphysica
Disputatio seu de Ente et eius Proprietatibus (1587).
Pojednat o celé
metafyzice zcela systematicky a věcně, úkol takřka nadlidský, vykonal poprvé
Francisco Suárez (1617), přezdívaný Doctor
Eximius (nevšední) et Pius. Suárez
počal svou práci nejprve jako teolog. Jeho cílem byl komentář Tomášovy Summy.
Po dokončení komentáře k třetí části se rozhodl pozastavit svou práci na
dalších částech (tj. I a II) a sepsat systematický přehled metafyziky. Podle
jeho slov totiž člověk nemůže být dobrý teolog, aniž by měl hlubové pochopení
pro metafyziku, neboť veškeré teologické pojmy závisí na pojmech metafyzických.
Analýza metafyzických pojmů ovšem jde dále než si většina teologů může
v rámci teologie dovolit a proto je třeba probádat metafyziku i bez ohledu
na její přímý teologický užitek. Výsledkem Suarezova metafyzického bádání jsou Disputationes Metaphysicae z r. 1597. Toto
dílo znamená epochální zlom přinejmenším stejné důležitosti, jako znamená zlom
dílo Descartesovo. Jedná se o první vyčerpávající čistě systematické
filozofické dílo. Literární forma Disputcí postupuje zcela věcně, bez ohledu na
tradiční komentátorskou tradici. Dílo má dva svazky o pěti částech,
s doplňkem. Celkem 54 diputací.
SVAZEK 1: Ens ut Sic (d1-27)
1. Natura metaphysicae (d1)
2. Ratio essentialis entis (d2)
3. Entis passiones (d3-11)
Unitas
vs. distinctio (d4-7)
Veritas
vs. falsitas (d8-9)
Bonum
vs. malum (d10-11)
4. Causae entis (d12-25)
Materialis
(d13-14)
Formalis
(d15-16)
Efficiens,
zahrnující i První Příčinu a její tři operace, tj. creatio, conservatio,
cooperatio (d17-22)
Finalis
(d23-24)
Exemplaris
(d25)
5. Comparatio causarum (d26-27)
Ad
effectus (d26)
Inter
se (d27)
SVAZEK 2: Divisiones entis (d28-53)
1. Ens finitum et infinitum (d28)
2. Ens infinitum (d29-30)
An
sit (d29)
Quid
sit (d30)
3. Ens finitum ut sic (d31)
4. Entis finiti divisiones: substantia et accidens
(d32-38)
Substantia
(d33-36)
Accidens
(d37-38)
5. Accidens: novem praedicamenta (d39-53)
Quantitas
(d40-41)
Qualitas
(d42-46)
Relatio
(d47)
Actio
(d48)
Passio
(d49)
Quando
(d50)
Ubi
(d51)
Situs
(d52)
Habitus
(d53)
SUPPLEMENT: Ens rationis (d54)
Suarezova organická metoda se naprosto prosadila,
takže ostatní školy (bonaventuriáni, skotisté, tomisté a jezuité) taktéž
následovali tuto metodu. Navíc došlo ke vzniku menších školských systémů, např.
anselmiánů (Anselm OSB, 1033-1109, Doctor Mellifluus), bernardiánů (Bernard
OCist, 1090-1153), aegidiánů (Aegidius OSA, 1243-1316, Doctor Fundatissimus),
servité následovali Henryho z Ghentu (1217-1293, Doctor Solemnis).
Filozofická
syntéza – Jezuité:
Pedro Hurtado de Mendoza (1578-1651), Disputationes a Summulis ad Metaphysicam. Disputationes de Universa Philosophia (1615)
ILdefonzo PENAFIEL (1594-1657), Cursus Integer Philosophicus (1653-1692), čtyři sv.
ANTONIO BERNARDO DE QUIRÓS (1613-1668), Opus Philosophicum (1658)
JOANNES BAPTISTA DE BENEDICTIS (1641-1706), Philosophia Peripatetica, čtyři sv.
LUIS DE LOSSADA (1681-1748), Cursus Philosophicus Collegii Salmanticensis, tři sv.
Filozofická
syntéza – Tomisté různých řádů
Antoine Goudin OP (1639-1695), Philosophia (1671), čtyři sv.
LUDOVICUS Babenstuber OSB
(1660-1726), Philosophia
Thomistica Salisburgensis (1705)
Emmericus a Sancto Stephano OCD (1691-1756), Philosophia Thomistica (1729), 2 sv.
Filozofická
syntéza – Skotisté
HuGO Cavellus (1575-1626), Doctoris Subtilis Quaestiones Subtilissmae et Expositio in Metaphysicam Aristotelis (1625)
Bonaventura Columbus, Epitome Dialecticae et Novi Cursus
Philosophici Scotistarum
(1638)
a mnozí další
Filozofická
syntéza – taktéž bonaventuriáni,
aegidiáni a servité (VENTURA)
Organická metoda byla
z filozofie zpětně aplikována i v teologii, takže vznikla
systematická teologická díla, která nevyužívala postup Tomášovy Summy (nebo
alespoň ne striktně). Mezi významné teologické syntézy se řadí práce
následujících autorů:
Teologická syntéza
- jezuité
Martinus Becanus (1559-1624), Summa Theologiae Scholasticae (1612), 4. sv.
Adamus Tanner
(1578-1632), Theologia
Scholastica (1627), 4. sv.
Franciscus Amico
(1578-1651), Cursus
Theologicus (1630-1651), 9. sv.
Juan Ulloa
(1639-1723), Theologia
Scholastica (1719), 5. sv.
Francois Noel
(1651-1759), Theologiae
R. P. Suárez … Summa seu Compendium (1732)
Wirceburgenses
(1766-1771), Theologia Wirceburgensis-Herbipolensis, 5. sv.
Teologická syntéza
- tomisté
Pedro GodoY OP
PHilippus a S. Trinitate OCD (1603-1671) Summa Theologiae Thomisticae (1653), 5 sv.
Alexandre PinY OP
ALEXANDRE NOEL OP
a mnozí další
Teologická syntéza
- skotisté
Bernardus Sannig (1637-1681), Schola Theologica Scotistarum (1679), 2 sv.
a další
Teologická syntéza – taktéž bonaventuriáni (OFMCap), aegidiáni (OSA), anselmiáni (OSB), bernardiáni (OCist), případně i scholasticko-moderní smíšeniny (SJ, OSB, OCist)
Nyní můžeme přejít
k vyvrcholení barokní scholastiky – anebo scholastiky vůbec – totiž
k integraci dvou systémů, filozofického a teologického, do jednoho
„super-systému“. Jako první přišel s tímto projektem opět Suarez. Na své
teologické syntéze začal pracovat asi před r. 1590 (komentář k ST III),
svou práci přerušil, sepsal Metafyzické Disputace, publikované v r. 1597.
Poté pokračoval ve svých teologických pracích až do své smrti v r. 1617.
Každé téma zpracoval důkladně věcně a zároveň s neuvěřitelnou hisotrickou
erudicí. Třebaže Suarez svým způsobem psal pouze jednu knihu, vzhledem
k jejímu rozsahu je rozdělena do celé řady monografií. Celkové schéma
vypadá takto:
Ens ut sic
et
creatum et increatum: Disputationes
metaphysicae (1597)
Deus in se
ut
unus: De divina
substantia eiusque attributis
(1608)
ut
trinus: De sanctissimo
Trinitatis mysterio (1606)
Deus ut causa efficiens
creaturae
incorporeae: De angelis (1620)
creaturae
corporeae: De opere sex
dierum (1621)
creaturae
compositae sive hominis: De
anima (1621)
Deus ut causa finalis
ipse
finis: De ultimo fine
hominis (1628)
ut
legislator dirigens ad finem ut sanctificator:
De legibus (1612)
De gratia (1619)
De fide, spe et charitate (1622)
De religion
ut redemptor:
De Incarnatione
(1590-2)
De sacramentis (1593-1603)
Vidíme, že mnohé svazky byli publikovány až
posmrtně. Nejlepší vydání (nikoli ovšem zcela kompletní) vydal Vives
v devatenáctém století ve 26 svazcích (14 knih). Dílo obsahuje 4212
disputací (ekvivalent moderní monografie), 22 365 kapitol, 15 milionů (podle
některých až 22 milionů) slov. Jedná se o největší systematické dílo
v dějinách lidstva.
Po
Suarezovi se mnozí pokouší o podobný supersystém, většinou ovšem s menší
dávkou originality (kromě Arriagy, který rozvádí Hurtadovo nominalistické
stanovisko). Z jezuitů uveďme tyto
autory:
Teologické
„super-systémy“ - jezuité
Thomas
Compton-Carleton (1591-1666), Philosophia Universa (1649), Cursus Theologicus
(1658-1664) 2 sv.
Roderigo de Arriaga
(1592-1667), Cursus Philosophicus (1632), Cursus Theologicus Completus (1643-1655)
osm sv.
Georgius de Rhodes
(1597-1661) Philosophia Peripatetica ad Veram Aristotelis Mentem (1671); Disputationes
Theologiae Scholasticae (1661) 2 sv.
Sylvester Maurus
(1619-1687) Quaestiones Philosophicae (1658), 5 sv., Quaestiones Theologicae
(1676-1679) 6 sv.
Antoninus MaYr
(1673-1749) Philosophia Peripatetica (1739),4 sv., Cursus Theologiae Scholasticae
(1729-1732), 8 sv.
Mezi tomisty stojí za zmínku Jan od Sv. Tomáše OP (1589-1644), který vytvořil supersystém během pouhých sedmi let, a poté kolektivní práce bosých karmelitánů. Karmelitánský supersystém vznikal ve třech fázích:
1. Complutenses: filozofický cursus sepsaný 1624-1628 (4 r., 4sv.)
2. Salmaticenses I:
teologický cursus sepsaný 1631-1704 (81 l.. 12 sv.)
3. Salmaticenses II:
morální cursus sepsaný 1664-1707 (42 l. 7 sv.)
Celkem se na karmelitánském supersystému podílelo
12 karmelitánů během 127 let. Tzv. encyklopedisté realizovali projekt radíkálně
odlišné filozofie, ovšem ve srovnatelného rozsahu až 27 let po karmelitánech.
Karmelitáni měli v plánu i čtvrtý projekt, syntézu Písma svatého, Biacenses, ale toto dílo zůstalo již nedokončeno;
publikován byl pouze první svazek v r. 1728.
Skotisté se kolektivně podíleli „pouze“ na komentování a vydání
kompletního Scotova díla. Super-systémy byly vydány samostatnými autory,
z nichž je třeba zmínit především:
Joannes Poncius (1603-1672), Philosophiae ad Mentem Scoti Cursus Integer (1643), 3 sv., Theologiae Cursus Integer ad Mentem
Scoti (1652)
Bonaventura
Bellutus (1600-1676) and BARTHOLOMAEUS
Mastrius de Meldula, Cursus Integer Philosophiae ad Mentem Scoti (1678-88), 3 sv., Disputationes Theologicae in IV Libros
Sententiarum (1655-1661), 4
sv.
Claude Frassen
(1620-1711)
Sebastien
Dupasquier (1630-1718)
Crescentius Krisper (1699-1768)
Bonaventuriáni,
servité taktéž vytvořili své
syntézy. Obutí karmelitáni se
snažili oživit dílo John Baconthropa (1290-1346)
Velkého významu také mají v baroku tzv.
monografisté, kteří sice nepublikovali žádný super-systém ovšem sepsali
důkladné studie k nějakému tématu v souvislém kontextu s jinými
scholastickými tématy. Např.
Francisco de Vittoria OP (1494-1546), zakladatel moderní ekonomie a
mezinárodního práva
Melchior Cano OP (1509-1560), zakladatel pozitivní teologické
metodologie
Robert Bellermine SJ (1542-1621) apologeta
Tomas Sanchez SJ (1550-1610) manželství
Ruiz de Montoya SJ (1583-1660) Trojice
Juan de Lugo (1583-1660), spravedlnost
Juan Martinez de
Ripalda (1594-1648),
nadpřirozené jsoucno.
Ve svých Metafyzických disputacích zavedl Suarez
filozofii jako autonomní disciplínu, která má „své vlastní problémy“ a není ani
pouhou služkou teologie, ani pouhým komentářem Aristotela. Nicméně to že se
jedná o autonomní disciplínu neznamená, že se jedná o disciplínu teologii
antagonistickou – naopak, díky autonomnímu naplňování svého úkolu může teologie
použít výsledky filozofie jakožto svou „základnu.“
Metafyzické disputace lze využít jakožto základny
pro dogmatickou (systematickou, spekulativní) teologii. Jak je to ovšem
s teologií morální? Pro ni je třeba probádat jinou oblast, a tím je člověk
a jeho struktura. Člověkem se Suarez zabývá ve spise De anima (1621), který vyšel až po jeho smrti.
K intenci tohoto spisu říká:
Protože člověk je mezi
všemi tvory jako jediný konstituován tělem a duchem, vyžaduje speciální
pojednání duše, tj. část, která je pro člověka fundamentalní (principalis) a
která je základem dobra a zla, štěstí a neštěstí. Z tohoto důvodu mám
v úmyslu připojit k tomuto spisu (De angelis) spis De anima, neboť
tak jako Metafyzické disputace poskytly základy pro spekulativní teologii, tak
stejným způsobem De anima poskytnou základy pro morální teologii. Morální
teorie (doctrina) totiž závisí na niterné znalosti duše, jejích schopností a
operací.
Suarezův přístup, který
se dnes rozvíjí pod hlavičkou „morální psychologie,“ nepadlo na stejně úrodnou
půdu, jako padlo jeho dílo metafyzické. Bylo vydáno až po jeho smrti, zřejmě po
tomistické revizi. Další barokní scholastické práce se totiž zaměřili spíše na
kazuistiku, tj. aplikaci obecných morálních pravd na konkrétní netriviální
případy (tento přístup byl kritizován Blaise Pascalem, ovšem dnes opět vzkvétá
v rámci aplikované analytické etiky).
Morální problémy jsou
v křesťanském myšlení řešeny již od samého počátku a vlastně i ještě dříve
v myšlení židovském. Jako první
shrnul etické nauky křesťanstva Antonius Florenský (1389-1459) v své Summa Theologiae moralis.
Na počátku sedmnáctého století vydal španělský jezuita Juan Azor (1536-1603) tři svazky Institutiones Morales, což vedlo k záplavě
velkých morálních systematických děl. Historikové odhadují, že
v sedmnáctém století bylo takovýchto děl vydáno alespoň sedmdesát.
Ústřední otázkou
barokních morálních teologů-etiků bylo to, za jakých podmínek je možné neudělat
to, co nám ukládá zákon (jedná se tedy o otázku svoboda vs. zákon). Celkem se
ojevilo šest odpovědí na tuto otázku:
Laxismus: stačí sebemenší
pravděpodobnost a nejsme „vázáni“: Antonio Diana (1585-1663), theatin; Juan Caramuel y Lobkowitz (1606-1682)
Probabilism: stačí
„rozumná“ pravděpodobnost a nejsme „vázáni.“ Toto stanovisko bylo mezi barokními
autory nejrozšířenější. Zdá se, že jejím autorem je dominikán Bartolomé de Medina
(1528-1581), zastával je
taktéž Domingo Banez OP
(1528-1604); později bylo standardní mezi jezuity: Juan Azor, Gabriel
Vazquez (1549-1604), Gregorio de
Valencia (1551-1603), Martinus Becanus (1561-1624), Juan de Lugo (1583-1660).
Ekviprobabilism: pouze
v případě vyrovnané pravděpodobnosti nejsme „vázáni.“ Toto stanovisko hájí
zakladatel redemptoristů Alfonso de Liguori (1696-1787), Doctor
Zelantissimus.
Probabiliorismus: pouze
v případě menší pravděpodobnosti ve prospěch zákona nejsme „vázáni.“ Charles-Rene
Billuart (1685-1757), Jean-Baptiste Gonet
OP (1616-1681).
Tutiorismus: zákonem
nejsme vázáni pouze v případě morální jistoty, že pro nás není závazný. Martin Steyaert (1647-1701).
Rigorismus: povinnosti nás
váží vždy Daniele Concina OP
(1687-1751).
Baroko bylo dobou plodnou
nejen co do teoretické reflexe víry, ale i co do mystické zkušenosti víry.
Terezie z Avily (1515-1582) a Jan on Kříže (1542-1591) jsou dodnes hojně
čtení autoři a komunity žijící z jejich odkazu lze dodnes nalézt po celém
světě. Systematizace a teoretické propracování nauky Terezie a Jana byla
provedena jejich řádovými spolubratry v sedmnáctém století.
Filip od Nejsv. Trojice OCD (1603-1671), Summa Theologiae Mysticae (1656)
José dO Espiritu Santo OCD (1609-1674), Enucleatio Mysticae Theologiae (1684)
José dEl Espiritu Santo OCD (1667-1736), Cursus Theologiae Mystico-Scholasticae (1684)
Dominicus Schramm OSB (1722-1797) Institutiones Theologiae Mysticae (1774)
Vrcholným dílem je šestidílný kursus o 53 disputacích José dEl Espiritu Santo. Hlavním tématem je kontemplace. V prvním díle probírá José základní mystické pojmy a analyzuje duši z hlediska její schopnosti dosáhnout kontemplaci. V druhém díle pojednává o kontemplaci jako takové. Ve třetím a čtvrtém probírá různé druhy a stupně mystických zkušeností. V pátém a šestém díle pojednává José o mystické “substanci”, tj. nutných vlastnostech kontemplace, jímž je očištění smyslů a ducha. Další díly měli pojednat o mystických akcidentech, tj. doprovodných fenoménech kontemplace jako je ekstáze či zjevení, ovšem tento díl či díly již napsány nebyli.
Zatímco nejbohatší žeň různých, navzájem si konkurujících filozofických a teologických systemů a supersystémů byl dílem jezuitů, nejobsáhlejší jednotný (tomistický) systém filozofie (Komplutenští), dogmatické teologie (Salamanštní I), morální teologie (Salamanští II) a mystické teologie (José de Espiritu Santo) byl dílem karmelitánů.
Proč studovat barokní
filozofii? Existují různé důvody a pro různé povahy lidí budou některé
přijetelnější než jiné. Např. pro dobrodružné povahy bude baroko přitažlivé
tím, že se jedná o období exotické a my lidé jsme většinou přitahováni tím, co
je neznámé a tajuplné.[1] Povahy milující encyklopedickou
systematičnost budou nadšeni až téměř nepochopitelnou velikostí a uspořádaností
barokních děl. Křesťanům bude baroko blízké hlubokou vírou a silným misijním
zápalem – sedmnácté století bylo svědkem heroického nasazení v misiích po
celém světě od Peru až po Japonsko.
Může ale baroko přispět i
současné filozofii, tak jako bezesporu mohou přispět myslitelé antičtí či
novověcí? Zde se názory budou různit, podle toho jaké kdo pojetí filozofie
zastává. Myslím, že stěžejní rozdíl je mezi filozofií pábitelskou (Kohák) a
argumentativní. Aspirací pábitelské filozofie není hájit a vyjasňovat nějaké
stanovisko, ale pobavit, šokovat, zaujmout atd. Praotci této tradice jsou
antičtí sofisté a jejím asi nejvýmluvnějším představitelem je Nietzsche či
Derrida; v Číně je to Zhuan Zi 庄子. Filozofie argumentativní naopak bere vážně povinnost usilovat o jasnost a
zdůvodnění. Argumentativní filozofie převládá v tzv. analytické
filozofii. Jejím praotcem je Sókratés a
nejvýraznějším předtavitelem Aristoteles, ale i Platón, a v menší míře i
Descartes, Locke a vpodstatě téměř všichni velcí filozofové západní tradice a někteří filozofové
východních tradic.
Barokní
filozofie má velikou integrační schopnost – assimiluje metody a náhledy různých
kulturních tradic, řecké, latinské, hebrejské a dokonce u některých autorů i
čínské. Má dobrou náváznost na teologii a u některých autorů i na přírodní
vědy. Slabinou byl dogmatizující postoj k Aristotelových představám o
světě. Zapomělo se na to, že racionalita založená na empirii může vést
k překvapením v přesnějších emprických výsledcích (překvapení jsou
samozřejmě i v oblasti racionální – viz moderní matematika a logika). Tato
slabina ovšem by něměla být na druhou stranu zveličována, např. Galileo byl
podle moderních historiků jako je Wallace scholastikem v dominikánské
tradici (Domingo Soto).
Pábitelské filozofy bude
asi baroko dost nudit. Filozofové argumentativní všeho ražení by ovšem měli
vzít přínos baroka vážně. Barokní filozofické a teologické supersystémy jsou
totiž doposud největší a nejpropracovanější výtvory filozofického myšlení,
které podivuhodným způsobem vyvažují smysl pro nejjemnější detail, zároveň
zasazený do celkové teorie všeho. Tato vyváženost nemá v současné fillozofii,
přes její nesporné přínosy, zatím obdoby.
Pereira and Fastiggi, The
Mystical Theology of the Catholic Reformation
[1] Post-středověká renezanční a barokní filozofie
probíhala zároveň s obdobím tzv. moderní filozofie. Narozdíl od velice oceňovaných
a studovaných filozofů, jako je René Descartes či John Locke., je např. Francisco Suarez, filozof přinejměnším stějně vlivný, téměř neznám.